VÍTR A HUDBA

Pro moji milovanou blondýnu, všechny romantiky, o větru a hudbě a o knize Všechno je trochu jinak, která snad nikdy nebyla vydána. A taky pro mne, věčného romantika, snílka, životního otloukánka i vzdorovatele, flegmatika i melancholika v jedné osobě, čekajícího až zmoudří, milující hudbu, vítr, svoje lidi, přátele a vše krásné.

Z dálky měla znít hudba.

Vítr měl být vlahý a naléhavý; jeho nápor do zvichřených, prohýbajících se korun platanů a smutečních vrb na okraji rozlehlého parku měl hučet jako blízké moře, ale moře zde nikdy nebylo. Prý ne.

Mezi korunami měly svítit lampy a probleskovat skrze listí kmitavě, neklidně a přece s jistotou, jakou poskytuje člověku světlo.

Hudba tam také měla být, ale vzdálená, z hloubky noci, za zmítajícími se haluzemi, odnášená vanutím, klidná a zároveň tklivá, nebojácná a bez touhy,

ano bez touhy. Je to zvláštní; touha byla ta tam, zde mělo už být místo pro to, co je za ní, minulost se měla ztrácet bez vzpomínání a na budoucnost už nikdo nemusel čekat jako na svůj vlastní smysl. Měli tam být oba dva, ruku v ruce, nikoli jako pouhá radost ze shledání, ale jinak,

vítr se měl opírat do jejich vlasů a rozlévat je, měl ovívat její tvář a odnášet jeho slova dozadu, odkud přicházeli, měli být prozvučeni tou zvláštní melodií, vědomím pomíjivosti, nápěvem neviditelných sedmera hlasů, nostalgií, která však v této chvíli už ani nostalgií nebyla.

Takový podivný večer. Takový podivný svět. Buďto jako zapomenutý život, nebo jako připomínaná budoucnost. Písek měl pod nohama šelestivě skřípat, v očích měla mít odlesk veselí, její ramena se měla oddávat větru a život se neměl zdát trýzní, ani poezií, ve které ukrýváme žal. Ptáci měli už dávno spát a všichni lidé měli být přátelsky cizí, dotek těla tělem měl být jako rybí hra s vlnami, člověk měl svou přítomností poskytovat radost člověku a vítr měl stále ještě vlát v dlouhých nárazech do haluzí, jež se měly ohýbat jako paže tanečnic s nohama na místě, večer měl být jaksi dutý do všech stran, větrné stíny a kymácející se lampy jako vzpomínky na něco, co jsme měli znát, co zde mělo být, ale už nevíme kdy a kde,

snad tam vzadu, kam nevidíme, ale odkud měla znít hudba, hned klidná, hned tlumeně vášnivá a pak zase jako by to snad ani hudba nebyla.

Nevím, opravdu nevím, co to mělo být.