Umělcova kariéra

John předčasně ukončil studium s definitivní platností.

Dokonce přestal používat své křestní jméno Hans, tak je zapsáno v matrice a požadoval, aby byl oslovován pouze jako John.

John psal básně, věnoval se hudbě a maloval, a to dlouhou dobu předtím než ukončil studium.

Psal ódy, jednoaktovky, minidramata, ale především hodně aforismů. Úvahy, které ho často zanesly za hranici pochopení.

Cítil se jako James J., metafyzik, jako přepínač mezi ním a Immanuelem K.

Hrál na housle se zápalem, který by vám mohl nahnat strach. Hlavně hrál své vlastní skladby - až do časných ranních hodin.

Za celou dobu své pracovní kariéry namaloval jen jeden akvarel: tmavě modrý strom s bezlistými fialovými větvemi, bez stínu, na ohnivě červeném pozadí.

"Jedna múza inspiruje druhou," mumlal si pro sebe, když vstal od stolu a zastavil se na cestě ke svému milovanému strunnému nástroji a zůstal stát před stromem stoupajícím z ohně.

Pipi a já jsme ale vždy věděli - náš přítel John to zvládne! Buď jako všechny překonávající literární filozof nebo jako nadaný skladatel a virtuoz. Průlom způsobila prvotina, modro-fialový strom. Jinak nedal světu - až k obratu ve svém životě - vůbec nic.

To se netýkalo Pipi, kamarádky se smyslem pro výjimečnost, která skutečné skutky života viděla pouze v extrémních situacích.

Lze to tedy jednoznačně a ve všem připsat jejímu nápadu, že dnes John dokáže psát a skládat, co chce. A to vše s naprostou jistotou, že to vše díky jeho známému jménu bude předáno širokému publiku.

Bylo nás pět, když jsme vstoupili do muzea moderního umění jednoho deštivého čtvrtečního odpoledne. Byl jsem dobře zabalený, když jsem ho pašoval z Johnova bytu, fialový strom pod paží, kladivo a hřebíky a další vlastní jmenovku na řetízku. A to vše v náprsní kapse. Pipi měla zabalený krk, aby tím mohla předstírat nachlazení. Dva dobří známí hráli na modro obarveným americkým vdovám se silným texaským přízvukem. Georgovi se konečně podařilo zřídit fotografii.

Manévr začal záchvatem kašle Pipi v jedné z přilehlých místností galerie.

Hlídač muzea se také okamžitě začal starat o svou zbraň - a v důsledku toho tak zanedbal své povinností, že jsem dokázal zatloukat první hřebík v rytmické harmonii s kašlem Pipi, hřebík, který měl nést řetěz s fialovým stromem. S druhým hřebíkem, pro štítek, jsem si musel pospíšit, ne kvůli nahrávanému záchvatu kašle, který se nedal jen tak přirozeně přejít.

Pak nastal čas. Všichni jsme stáli před Johnovým stromem v hlavní síni muzea.

Byl to dobrý nápad, že jsme si vybrali nápadné místo vedle působivého epigonu Picassa.

Dozorce muzea na své pochůzce zakolísal.

Překvapivě rychle probudil z ospalosti svou postavu a vystřelil jako střela, když spatřil exponát, který tam předtím nebyl. Začalo to páchnout skandálem.

Byl intenzivně proškolen v případech, jak zabránit pašování umění, ale pašování mu bylo cizí, a pokládal ho za pochybnou činnost.

Jako medúza se tlačil mezi nás, mával rukama, div mu nevypadly z ramenních kloubů a jeho oči byly široce dokořán. To, co tam viděl, musel okamžitě hlásit na vrchní místa. Pak, těžce oddechujíc, běžel za ředitelem muzea.

Dvě americké dámy vyšly se slovy "úžasné" jedna za druhou, z Georgeovy kamery vyšel záblesk blesku na Johnův strom. Američanky ze sebe vyrazily - stále ještě v extázi - mělo to blízko k "Oh - John R. nikdy předtím jsme o něm neslyšely!", což Pipi a já klidně uznáme. "Mladý talent".

Teď to přišlo, krok za krokem, dokonce i v hlavě ředitele muzea došlo k obratu. Nejdříve zasyčel něco o "drzosti" a "policii", pak byl očividně stále ochotnější vést rozhovor s Georgem.

Co tím myslí, že byl jediným ředitelem světa, který měl ve svém domě Johna R. ...

Dobrý člověk pomalu cítil, jak do jeho existence vstupuje ohromné povznesení - a brzy se naparoval podivuhodnými frázemi jako: "No, dnes musíte mít šestý smysl pro speciální - a také otřesenou míru odvahy, být první, který se k tomu otevřeně přizná"...

Jak to pokračovalo s Johnem? Mluvčí pro styk s veřejností, několik osobních trenérů, tisk ho pronásledoval - byl již objeven jako všestranný talent a brzy se stal symbolickou postavou řady uměleckých směrů.

Na radu svých manipulantů veřejnosti maloval velmi málo: Každý rok až dva roky byl strom různě zbarvený, což už byla sama o sobě na aukcích očekávaná senzace. Rozpoznatelná hodnota umělce je nejdůležitějším kritériem na trhu.

Od té doby tak John mohl čerpat více síl ze vzájemné inspirace poezie a hudby.

Pouze někdy, dokonce i o několik let později, stále toužebně stojí před prázdným prostorem na zdi, kde byl jednoho dne vidět fialový strom.

Pipi je někdy oslovována jako bývalá manažerka, která umístila produkt. On vždy odpovídá vysoce vědeckým, ale absolutně nevhodným aforismem, nehodícím se k tématu a nadále skřípe na své oblíbené housle.

V povídce je předložen jeden ze způsobů, jak nastartovat uměleckou kariéru. Já tedy malířské sklony jsem nepobrala a to vím, že táta pěkně maloval koně a labutě. Dávám přednost klasice ve stylu Rubens, Leonardo da Vinci, Michallangelo, Botticeli, Renoire, Tizian, ale i třeba Mucha.

Povídka mi připomíná, jak jsem byla před lety, když byly děti malé, na nějaké výstavě obrazů v Dačicích. Před jedním jsme zůstali zaraženě stát. Obraz měl název Hřbitov. Byl sestaven ze dvou karet. Jednoduché kříže, které by namalovalo dítě ve školce, představovaly hřbitovní kříže, poskládány ve třech řadách, od největšího k nejmenšímu. Mezitím pohozené piky, které symbolizovaly padající listí. Opět namalované stylem "á la školka" - učíme se písmenko "S" a zrcadlově přidáme druhou stranu.

Chodila jsem zleva doprava, nevěřícně kroutila hlavou a snažila se nalézt uměleckou hodnotu. Děti, které měly z obrazu vánoce, se smály s výkřiky: "To bychom namalovali taky." Usměrňovala jsem je a vysvětlovala - podívejte na ty jednotlivé tahy uhlu, na to prostorové umístění. Zkoumali jsme každý detail. Lidé se u obrazu zastavovali.

Vylezli jsme z dačického podloubí a to už jsem nevydržela a propukla v nevázaný smích. Protože smích je nakažlivý, brzy se smáli všichni a dělali jsme si z obrazu legraci. Asi jsme nedokázali ocenit umělcovy kvality. Řehtali jsme se jako koně po celou dobu, co jsme šli přes náměstí. Lidé se za námi otáčeli. Taková praštěná skupinka turistů. Ale žádná výstava mě takhle nepobavila.

Zdroj:

Heinz Körber: Künstlerkarriere

Překlad a vlastní umělecký zážitek: Mirijam