PŘÁTELSTVÍ U VODNÍ NÁDRŽE

Přece jenom ještě existuje.

Díky bohu - ještě nebyli všichni pohlceni a zformováni moderní dobou.

Jsou tu ještě zástěry a šátky žen, které do svých kovových kbelíků jdou nabrat vodu - přes celé nádvoří obehnané železnými mřížemi až k litinovému umyvadlu a zpět.

Se spoustou temného hluku a plných nejsmíšenějších myšlenek pod šátkem, nejtajnějších pocitů ukrytých kolem zástěry.

Tak tu žily tyto dvě starousedlé ženy - rarity, sousedky nejen v domě, ale i hluboko v koutku duše.

Blaschkeová byla vdova po tramvajákovi a vážila dobrých 80 kilo při výšce jednoho metru padesáti pěti centimetrů, Nehudová vážila nepatrně méně a byla o pohlavek vyšší.

Její manžel ji opustil před lety - prý aby proniknul do osamělosti svého pravého já.

Byty obou žen ležely vedle sebe a dalo se do nich vstoupit ze železné mřížky.

Slyšely všechny zvuky "zvenku" a také je hojně využívaly.

"Musíš kašlat tak strašně nahlas po čištění zubů …!" "Dokud bude váš Kanari celý den kňučet…" Znuděně, ale s trochou očekávané radosti, několik obyvatel šlo k železným mřížkám, aby sledovali duel Blaschkeová Nehudová. Naneštěstí se v poslední době toho moc nového neudálo: hrubé nadávání, zmínka o intimních záležitostech, rozhořčení, občasné plivání z jedné nebo druhé strany - a potom smířlivé zavrčení, když se rozcházely.

Každá popadla svůj kbelík a pokračovala v domácí práci.

Chvíli to šlo a nic se nestalo.

Jednoho krásného dubnového dne se Blaschkeová zeptala Nehudové, proč dva dny nesledovala televizi, jestli ji má rozbitou ...

Nato Nehudová krátce navázala: "Obraz bliká," otočí se a chce odejít.

Ale Blaschkeová s takovouto odpovědí není spokojena. S podivnou obratností hrocha poskakuje kolem sousedky, odřízne ji cestu. Už je v jejím bytě a zapne televizi.

"Na všech programech?" "Na všech programech. Ale teď hned vypadni!" žene ji před sebou Nehudová, ještě než se mohla přesněji přesvědčit o technických závadách.

Blaschkeová má totiž podezření, že sousedka se opět dívá na show Ženich. A tito televizní opraváři jsou většinou pěkní mladí mužové, kteří se vůbec nebrání na nějakou hodinku položit ruce do klína zkušené ženy.

Toto naléhavé podezření zintenzivňuje ještě bolest, kterou právě utrpěla na obou frontách, a tak Blaschkeová dává volný průběh svému kousavému temperamentu. Přináší kbelík, který zůstal v sousedním bytě a povídá:

"Pokud sama nerozladila zařízení, protože hledá mužského, no, uvidíme …", vezme kbelík a stáhne se.

Nehudová dokázala sice velmi tiše telefonovat a zapnutím elektrických spotřebičů občas dokázala pustit tenkou stěnou co nejméně informací ke zvědavé sousedce, ale ...

V této rozhodující situaci však Blaschkeová má stále své sluchátko na poslouchání, a sice prázdnou sklenici vody, kterou tiskne na stěnu, aby takovýmto způsobem vylepšila akustiku.

Nyní tedy ví, že opravář přijde ve čtvrtek v 11 hodin.

Čtvrtek 10 hodin: Dveře Blaschkeové se otvírají, v růžových pepitových šatech stoupne na železný rošt, žlutou růži v načesaných vlasech. Před sebou nese kbelík jako standartu.

Po návratu od vodovodního potrubí se otevřou dveře Nehudové - a dáma světa kráčí po železném roštu: šedý kostým, hedvábný šátek, diskrétní šperky, lehká vůně parfému Eau de Cologne.

Uvidí Blaschkeovou a zavrčí: "Přichází k tobě nebo ke mně?" "Nemám televizi, a kdybych ji měla, fungovala by," vrátí hozenou rukavici zpět.

"Tak proč tenhle make-up?" Nehudová chce spařit soupeřku.

"Jaro, módní povědomí," čelí těmto narážkám Blaschkeová s koketním povytažením ramene.

Obě dámy opět vycházejí z ringu a pouze Pán Bůh vidí, jak každá stojí za dveřmi bytu, jen aby nepřeslechly kroky očekávaného opraváře televize. Občas dokonce vyšplhají na židle, takže už mohou roztouženě špehovat světlíky každého, kdo vstoupí na dvůr.

---

Kolem jedenácté vchází na dvůr vesele vyhlížející čtyřicátník s holou hlavou a delším pletencem vlasů, který mu vlaje kolem týlu, a ptá se chlapce, který si hraje s míčem po paní Nehudové. Pak rychle vyskočí po schodech nahoru.

Když prochází kolem dveří Blaschkeové, ty se zprudka otevřou a pepitová lady vpluje s podnosem na dort k zmatenému muži.

"Ježíši, mladý muž, jaká náhoda! Určitě chcete ochutnat kousek mého domácího koláče. Ne, jaká náhoda." Rychle se vzpamatuje, vezme si kousek koláče a rychle s ním do pusy.

"Děkuji," drobí se mu kolem pusy a ohryzek v krku mu poskočil.

"Paní Nehudová?" zeptá se a třešňová pecka padne k Blaschkeové, která stojí blízko něj.

"To nevadí, chutná, co, ještě další kousek?" "Domácí je domácí," říká a podívá se přitom mile na Blaschkeovou. Na to svými obratnými prsty vpraví ještě další kousek do úst. Když se ho Blaschková tak důvěrně dotkne paže, otevřou se sousední dveře.

V klidu, uvolněně Nehudová šlápne na jednu z pecek, které kolem sebe plive mechanik a hlasitým hlasem oznamuje: "Jsem Nehudová a na obrazovce mám pruhy," a hned se do něho zahákne a oba zmizí v bytě.

Zkamenělá Blaschkeová zůstává stát se zbytkem dortu na podnose.

Teprve když se dveře a okna úplně zavřou a není vidět ani drobnou štěrbinkou, zuřivě dupne nohou a to tak silně, že vysoký podpatek uvízne v železné mřížce. Vytáhne nohu a opustí železný rošt.

Chvíli nato trochu rozšený mechanik opouští byt Nehudové a obě ženy se potkají na dvoře balkona, aby přinesly vodu. Obě v jejich každodenním oblečení - obě bez nalíčení, vybavené pouze kbelíky.

Okna a dveře se znovu otevřou. Kdo něco řekne ...? "Co bylo vhodnější: Jezte můj dort nebo opravte její bednu…?" Je to čistě rétorická účinná předehra uvažující Blaschkeové.

Kupte si ji, pak to budete vědět, "říká Nehudová, přičemž její tváře zčervenaly hněvem.

"Takovou bednu nepotřebuji pro můj milostný život".

To už je ale příliš - kbelíky padají na zem, škrábou, koušou, křičí.

Dveře kolem se otvírají alespoň na malinkou štěrbinku, přitisknete se k ní, jen aby vám neunikl žádný detail.

Hluk Kanariho se mísí s ranním kašlem, s bezpočtem úderů, které jsou mířeny do oblasti tučně vypolštářovaných beder, s pořádným taháním za vlasy, občas se mezitím objeví výhružky smrti.

Pak jdou jedna po druhé pro vodu.

Hubený starý muž ze třetího pavlačového bytu na železném roštu se stále nudí: "Alespoň nový začátek, konec je vždy stejný".

Blaschkeová a Nehudová znovu ještě krátce vypění, ale pak je slyšet dostatečně silné vrčení usmíření a znovu se rozběhnou ke svým vědrům.

Komentář překladatelky: Povídka řeší sousedské vztahy. Můžeme porovnat, jak se řešily sousedské spory dříve a nyní.

Příběh mi připomíná pavlačové byty, kdy si všichni viděli až do kuchyně.

V rodinných domcích je to o tom, jakého máte souseda. Někomu vadí stín vašeho domu, jinému studna, kanalizace, větve, které přesahují na jeho zahradu, že jste hluční a ještě mnoho dalších věcí by se dalo vymyslet. Na druhé straně můžete mít sousedy, se kterými vycházíte velmi dobře a vyjdete si i v mnoha ohledech vstříc, pomáháte si, respektujete se, zkrátka máte dobré sousedy.

V panelových bytech, pokud nejste uřvaná rodina, kde o vás ví od 12. poschodí po přízemí, jsou si lidé většinou cizí. Chodíte-li do zaměstnání, ani nevíte, kdo ve vašem domě bydlí nebo kdo se přistěhoval, natožpak abyste měli nějaký vztah. Maximálně tak souseda/dku naproti, která také třeba chodí se psem nebo jí došly vajíčka. Lidé jsou si v bytech víceméně lhostejní.

Zdroj:

Autor: Heinz Körber Bassane Freundschaft

Překlad: Mirijam