POLE II.

Vincent se na starého muže pochybovačně podíval, vytáhl svůj mobilní telefon z kapsy kalhot a otevřel jej. Když viděl, že stále není signál, znovu ho odložil a následoval farmáře, který už zmizel ve stínu větrem vyviklané verandy a vstoupil do domu.

Interiér domu vypadal stejně drsně jako jeho vzhled, jako by budova byla pouze šopa, kde jste uložili věci, abyste je nakonec vykopali a přemýšleli, na co jste je kdysi používali. Šedé, zaprášené dřevěné podlahové desky, které vrzaly a sténaly při každém druhém kroku. Na stěnách vybledlá, zplesnivělá tapeta. Na chodbě byly nahromaděny knihy kapesního formátu v nesmyslně vysokých hromadách, řada po řadě, pokryté silnou vrstvou prachu. Vincent se blíže podíval na knihy a byl ohromen tím, že se jednalo o různá vydání jedné a téže knihy: Hřbitov zvířátek. Bible starého podivína.

Potřásl hlavou a vešel do místnosti, uprostřed níž stál stůl, stará rolnická komoda a tři rozviklané dřevěné židle. Pouze přítomnost staré chladničky ve tvaru rakve a smaltovaného zrezivělého dřezu z emailu dávala jasně tušit, že se musí jednat o kuchyni.

Farmář položil špinavý skleněný džbán vody na stůl, umyl dvě sklenice a odložil je stranou.

Vincent se chystal odmítnout, ale když ucítil chladnou vlhkost pod nosem, nemohl si pomoci. Umřel by žízní! Naplnil sklenici, která stála před ním, vyprázdnil ji na jeden zátah, položil ji zpět na stůl a spokojeně zasténal, i když voda na jazyku zanechala hořkou pachuť.

"Pramenité vodě to nesvědčí, když slunce pálí, že ano?"

Vincent přikývl a nasával vzduchu mohutnými doušky, takže prach, který ležel všude kolem něho, doslova cítil v plicích.

"Neodpověděl jste na moji otázku," řekl Vincent a cítil se jako malý princ Antoine de Saint Exupéryho.

"Jakou otázku?"

Vypadá to, že se bude i nadále kultivovat, přinejmenším to vyvolává dojem, že byla orba, takže se domnívám, že něco bylo také zaseto a sklizeno."

"Správně, jsem jediný, kdo se tu mohl udržet v této oblasti!" Farmář to neřekl bez patřičné pýchy, jako by se bránil proti ničivým přírodním silám.

"Na čem stavíte?"

"Dělám, co mohu" odpověděl farmář s uličnickým úsměvem. "Kukuřice, zelí, rajčata ... co chcete."

"Jak to děláte, když je půda opravdu mrtvá, jak říkáte. Ptám se, protože by to mohlo být užitečné pro moji společnost. Pokud máte nějaký patentovaný recept ... potom sem s ním!"

Farmář se zašklebil, vstal, přišoural se k ledničce a otevřel ji. Do místnosti vytryskl silný nepříjemný zápach během té doby, kdy starý muž něco vytahoval z ledničky a hodil to na stůl.

"Co je to?" vyhrkl Vincent, který znechuceně vyskočil a položil ruku na ústa, aby nezvracel.

"Vnitřnosti," řekl farmář, jako by nejpřirozenější věcí na světě bylo zavírání bzučící ledničky a opět se posadil na židli.

"Zabíjím zmrzačená selata, která by stejně tak dlouho nevydržela a zpracovávám je dál. Vyvinul jsem si vlastní techniku. Domácí recept, můžeme-li to tak říci."

Zdálo se, že ho znechucení jeho hosta pobavilo. Vincent, který couvl ke dveřím, váhavě přistoupil blíž a podíval se do kovového kbelíku, ve kterém jenom nejasně mohl poznat propletenou hmotu z šedých střev, rozpadajícího se masa a hemžících se červů.

"Nechám to kvasit, dokud to nedozraje, a pak tím nakrmím své miláčky. Pak to musí jen ještě strávit, znovu vyloučit ... a to je vše! Je tam nejlepší hnojivo!"

Zápach krve byl silný a zdálo se, že se téměř vznáší ve vzduchu. Otevřeným oknem vletěl do místnosti letní vánek a na okamžik přinesl úlevu.

Vincent byl ohromen, přidržoval se okraje stolu a mírně se kymácel, když si uvědomil, co mu ten starý muž vypráví.

"Ale to není všechno! Pojďte se mnou, můj chlapče. Ukážu Vám něco!"

---

Farmář vstal, zvedl kbelík ze stolu a opustil kuchyň. Vincent se nevěřícně za ním potácel a následoval ho ven.

Pištění a kvičení ve stáji se mezitím mnohonásobně zesílilo. Zjevně se zvířata nemohla dočkat, až budou nakrmena vlastními mláďaty. Vincentovi se otočil žaludek. Váhavě následoval farmáře do stáje, ale zastavil se u dveří, když uslyšel plesknutí a sklouznutí, když starý muž vyprázdnil kbelík do krmného žlabu a zvířata žádostivě kvičela. Zvířata se hádala nad sešrotovanými zbytky, křičela a pískala v bezejmenném strachu, že přijdou zkrátka. Vincent viděl ze dveří jejich slučující se stíny. Vše prostupující zápach syrového masa a čerstvé výkaly hrozily, že přijde o své smysly.

"Jediné, na co jsem zpočátku musel dávat pozor bylo, aby se navzájem nepožrala, ale ... mezitím se u nich vyvinula jakási hierarchie. Právo silnějšího, a tak ... a přežili jen silní."

S úsměvem se farmář postavil do slunce a podíval se na svou obdělávanou půdu. Položil kbelík, z něhož stále napůl kapala krev, která se nesrážela v žáru letního slunce, a stoupl si vedle dveří stáje.

"Ještě pár krmení a půda je připravena příští jaro znovu přinést ovoce."

Hlasité mlaskání na druhé straně koryta magicky přitahovalo Vincenta, s tou nevyslovitelnou a zvrácenou fascinací, která vede motoristy k tomu, aby pomalu projížděli kolem místa nehody, aby spatřili krvavé detaily a zpětně v šoku podávat informace o tom, co viděli.

Za perem, kde se stáj otevřela ke stodole, viděl zrezivělé zbytky některých malých aut a obrys ve tvaru krabice, který poznal jako obytný pojízdný vůz. Zdálo se, že hořká pachuť pramenité vody zesílila a pulzovala v žilách.

Vincent se třásl téměř nekontrolovatelně a opřel se o železné dveře stáje a nahlédl dolů do čtvercového hnojiště pokryté špínou a exkrementy, z něhož vycházel zápach a pronikal příšerný řev a kvičení požírajících zvířat.

"Nejde o výkaly, ale důležitý je druh," pokračoval farmář. "A zkusil jsem všechno, věřte mi!"

Vincent poznal nahá těla pomazaná špínou, která se naklonila do koryta a s divokou dychtivostí pohltila vnitřnosti. Rozpoznal vlasy, ruce, nohy a obličeje, zbavené lidství a otupělé, bezduché tváře, vydané na pospas jejich divokému, bezhlavému hladovému šílenství. Tlustá, lesklá břicha a kostnatý ohnutý hřbet. Nafouklá, k žlabu připoutaná těla, která se odnaučila vzpřímené chůzi a zcela a neodvolatelně se přizpůsobila nejnižším a nejzákladnějším pudům.

"Ale nic ... absolutně nic ...", Vincent stále slyšel, než ztratil vědomí a zhroutil se, "nic z toho se netýká lidských výkalů!"

Alexander Böhm: Pole

Překlad: Mirijam