LIDSKÁ STRÁNKA

Humorná povídka o válečných útrapách poručíka 12. pěšího pluku.

"Štech" - proklouzlo mi přes uzavřené rty a velké zelené oči hledaly podporu někde v dřevěném trámu polotmavené komory.

1944 - Já, poručík 12. pěšího pluku, jsem mohl realizovat svůj osobní sen o tisícileté říši.

Mírně zraněný na levé paži, jsem se zabýval svou obuví - a nechal jsem se tak šikovně převálcovat vozem taženým voly, který se objevil blízko příkopu v opačném směru. Dobytek odmítal hrůzou pokračovat v další cestě. V této slepé uličce jsem tam ležel, dokud nezmizela z dohledu kolona mých statečných, vlekoucích se zajatců.

Pak jsem vylezl ven a uviděl jsem, že jsem obklopen zubícími se ženami. Celkem jich bylo šest.

Od té doby jsem se pro válečné slaměné vdovy stal více než vhodným utrácením času. Bydleli v ukrajinské stepní osadě obklopené pouze nekonečným horizontem polí.

A od té doby jim neuniklo žádné potěšení.

Vaječná omeleta, vepřová oháňka s vývarem, šunka s míchanými vejci - a znovu jsem se nepředstavitelně dlouho díval přes okraj pánve.

U těchto šesti přístavů to však nezůstalo.

Během několika dní - monotónní činností se zkrátil čas na irelevanci - další jadrné krásky mě zavedly do nejbližší vesnice.

A všechny měly koše, koše plné jídla. Každá z nich se nezištně starala o své nástupce, 1944 - v té době šílenství dosahovalo vrcholu, všechno toužilo po konečném vítězství.

A já, průměrný, skromný rakouský poručík, jsem měl docela pěknou práci za frontou. Zatímco všichni muži bojovali v bitvách, já jsem se stal jakýmsi vesnickým býkem. A stejně jako u drahého skotu to probíhalo také tak: trocha konverzace, ale slušné množství krmiva k dodání síly, pak do komnaty, později steny a příjemné zabručení, pevné podání ruky za vykonanou práci, možná ještě frkání v nozdrách a úsměv v očích krávy.

Až na jednu výjimku - tento chlapec krev a mléko s pevně stavěnými rameny a zelenýma očima vševědoucnosti, které vždy sténaly "Štech".

Její manžel byl také první, kdo se vrátil z války domů.

Objal jsem ho a smáli jsme se. Potom mě vzal za paži a tancovali jsme kazačok.

Chtěl vědět, jak se jmenuji.

"Já Georg" "Jááááááááá Štech". Věděl jsem to: Pro některé to byla čistá touha ...

Tančili jsme celou noc a ženy nás někdy nechaly samotné, radovaly se z naší rozverné nálady.

Obecně se stále více a více oslavovalo, zejména proto, že čím dál více bojovníků na frontách bylo propuštěno a vrátilo se ke svým zemědělským činnostem.

Když se vesnice začala více a více naplňovat tvářemi Tatarů a Mongolů, přemýšlel jsem už o cestě domů. Koneckonců, už bylo pozdní léto 45 - a mír pro nás všechny.

Jednoho odpoledne přišel na návštěvu vesnický kněz ze sousední osady. Brzy vyrukoval se svým návrhem: Měl bych ještě nějakou dobu zůstat - po této nelidské válce - aby bylo stále vidět lidskou stránku této vedlejší fronty. Kromě toho mě všichni mají rádi široko daleko, kam se podíváš, protože jsem v kritické závěrečné fázi také poskytoval ženám ochranu. Poděkoval jsem mu a věděl jsem, že této laskavosti se nebudu muset nějak zvlášť bránit.

Na rozdíl od někoho, kdo se musel brzy vzdát své tisícileté říše, jsem se šťastným srdcem položil základní kámen své poněkud skromné ​​říše.

Skutečnost, že ve vesnici se brzy objevovaly některé neobvyklé obličejové rysy, byla obecně připisována okolnostem války. Když se však podobnosti staly příliš očividnými, rozloučil jsem se tři dny trvajícím festivalem v nemravném domě.

Štech, můj nejvěrnější přítel, mě pak vzal na dost vzdálené nádraží vozem taženým voly, kteří mě kdysi zachránili a hořce vzlykal během cesty.

Zdroj:

Heinz Körber: Die menschliche Seite

Překlad: Mirijam