VÝPOVĚĎ

Můj obhájce mě informoval a já sám to vím také, že by pro mne bylo lepší držet ústa, ale o tom nechci mluvit.

Nemohu popřít, že jsem toho muže bodl. Obědval jsem v hostinci Wieselburger Bierinsel. To trvalo asi do půl druhé. Nastoupil jsem potom do svého Opela, kterého jsem nechal stát na parkovišti před hostincem. Nejdříve jsem musel ještě otevřít zámek volantu, který právě na tomto parkovišti vždy zamykám, protože zde postává hodně mladistvých a dětí, stejně jako cizinci, kteří přiřazují parkovací místa a chtějí za to peníze.

Jednoho jsem přivedl a předhodil před pár měsíci do strážní místnosti ve Výstavní ulici. Seškrábal kovovým hřebenem lak mého auta.

Sjel jsem s autem dolů až k Pratersternu, Drážďanské ulici, přes most kolem vydavatelství tiskovin, uličkou zvanou Muth, Svatoměstskou ulicí, ve směru na Klosterneuburg. Ještě před hranicí města je staveniště; už je to několik let. Je tam předepsáno 30 km za hodinu. To také vždy dodržuji, musíte vědět, že včera jsem rychlost také dodržel, ačkoliv byla sobota a dopravní značky jsou tam o víkendu jen proto, protože žádný není připraven je odklidit nebo otočit. Volvo jsem zahlédl krátce ve zpětném zrcátku. Dříve než jsem se mohl správně rozmyslit, už byl u mne po levé straně. Vytočil to nejméně na osmdesátku a já jsem polykal prach. Okamžitě jsem šlápl na plyn a dostihl jsem ho 300 metrů před křižovatkou, která vlevo stoupá k Horské ulici. Řidič dokonce zpomalil.

Když jsem kolem něho projížděl, ukázal mi štítek na jeho okénku, na kterém stálo napsáno velkými tiskacími písmeny PRASE. Zpočátku jsem to nemohl přečíst. Každopádně jsem přímo před ním udělal myšku a pokračoval v jízdě vpravo, což ho přimělo mě zase předjet. Semafor na křižovatce měl zelenou a on v okamžiku byl na stovce a více. Na tomto kousku ulice před Klosterneuburgem, v aleji vedle trati, však víte, je předepsána sedmdesátka. Já jsem to již přirozeně déle nevydržel a začal troubit. Zajel vozidlem do levého jízdního pruhu. Právě jsem ho míjel vpravo a on mi zase ukázal na štítek, na kterém stálo KRETÉNE, zatímco já jsem střídavě mačkal obě houkačky. V Klosterneuburgu zůstal za mnou jen pár metrů. Neodbočil do Greifensteinu, jak jsem doufal. Až do Guggingu jsem ho nechával za sebou. Mezitím jsem také začal troubit. Šermoval rukama, to jsem viděl ve zpětném zrcátku. Na opuštěné čerpací stanici Aral mě v zatáčce předjel a na silnici, která se kroutila jako had, jel přede mnou. Na dlouhém, rovném vybudovaném úseku jsem ho ještě jednou předjel, při čemž mě málem vytlačil na louku. Na konci rovinatého úseku pokračuje silnice prudce doleva a dolů do St. Andrä-Wördern lesnatou soutěskou s potokem. V následující pravotočivé zatáčce, kdy člověk musí zařadit druhý rychlostní stupeň, jsem jednoduše vjel přímo do lesa, protože jsem zpozoroval, že mě v zatáčce chce zase předjet. Ještě před dvěma lety tam hrál slepec na trumpetu a akordeon. Ten ve Volvu zatáčku také přirozeně nezpozoroval a s rachotem přistál vedle mne na lesní cestě. Vyskočil z vozu a kopl do mých pravých předních dveří, což se dá prokázat.

Vzal jsem zahnutý nůž, který vždy nechávám ležet na zadním sedadle, vystoupil jsem pravými dveřmi auta, protože levé dveře vozu se nedaly otevřít. Chtěl jsem muže zahnat nebo vylekat. On ale zůstal stát, vůbec se nepohnul, ani okem nemrknul. Nevím, zda jsem ho chtěl usmrtit. Zůstal stát.

Ach, ti řidiči, někteří jsou nesmrtelní.

Helmut Zenker: Výpověď (Aussage)

Překlad: Mirijam