Vypadalo to jako nádherný palác nebo velmi velký hotel. Ale nebylo to vyrobeno z kamene; bylo to vyrobeno z mraků: z obrovských mléčně bílých mraků. Když jsem došel ke dveřím, otevřely se automaticky; ale snad byly otevřené - nemohu říci.
Vstoupil jsem do obrovské haly. Byla tak vysoká a tak široká, že jsem cítil závratě. Zdálo se, že stojím ve vzduchu. Jasné světlo - jako sluneční světlo, ale ne sluneční světlo - odráželo se od zdí mraků - nebo byly vyrobeny ze sněhu? Pak, daleko na druhé straně haly, jsem viděl někoho za velkou recepcí.
"Je to jako hotel," pomyslel jsem si, když jsem k němu šel. "Ale jaký hotel! To je krásné! To musí být nebe.
Byla to dlouhá procházka, ale celou dobu jsem se usmíval. Teď jsem se cítil velmi šťastný. Myslel jsem na to, že celý život se snažíte být dobrým člověkem. Vždy jste se snažili pomáhat lidem, dělat dobré věci a milovat svého bližního. Vždycky jste věděli, že půjdete do nebe. A teď jste tady!
Ano, byl jsem tak šťastný, že jsem chtěl zpívat. Myslím, že jsem zpíval! Samozřejmě v duchu. Nechtěl jsem rušit mír a ticho nebe. Zastavil jsem se na recepci, kde na mne čekal muž kolem čtyřiceti pěti let. Na sobě měl zelený oblek z lesklého materiálu, jako plastikový a krásný zlatý plášť. Vzhlédl ke mně.
"Jméno?"
Řekl jsem mu. Našel ho na počítači.
"Potřebujeme o vás nějaké podrobnosti," řekl. "Kdy jste se narodil?"
Řekl jsem mu to.
"Kdy jste zemřel? Přesný čas, prosím."
"Myslím, že brzy ráno. Přibližně v 5,30. Ale nejsem si tím jistý, protože jsem byl mrtvý." Usmál jsem se.
Recepční se na mě chladně podíval. Byl Angličan. Klid, zdvořile.
"Povolání?"
Řekl jsem mu. Pak chtěl podrobnosti o mé rodině a přátelích, o mých zvycích, o mém oblíbeném jídle, ve skutečnosti všechno o mém životě. Bylo to jako výslech. Ale cítil jsem se velmi uvolněně a přátelsky. Chtěl jsem si popovídat.
"Nádherné místo, které tady máte!" Začal jsem. "Je to přesně tak, jak jsem si představoval."
Muž se na mě ani nepodíval. "Představoval co, mohl bych se zeptat?"
"Samozřejmě nebe! Jsem velmi rád, že jsem tady. Je tu jen jedna špatná věc: všichni moji nejlepší přátelé budou v pekle." A zasmál jsem se tomuto špatnému vtipu.
"To není nebe, pane," řekl muž velmi slušně, ale chladně. "Toto je jen příjem."
Byl jsem šokován. "Ale to musí být nebe!"
"Proč to musí být?"
"Protože ... protože ... no, slyšeli jste podrobnosti mého života. Vždycky jsem byl dobrý člověk a pokud jste dobří, půjdete do nebe, ale pokud jste ... "
"To říká každý, pane," přerušil ho muž. "Vím, že si to všichni na Zemi myslíte, ale máme tu jinou logiku - z praktických důvodů. Zamyslete se nad problémem, když dobří lidé vždy půjdou do nebe a špatní lidé vždy půjdou do pekla. V nebi bude jen velmi málo lidí a v pekle bude příliš mnoho lidí. V pekle není dost místa. Takže máme praktičtější systém. Každý musí dostat šanci.
"Šanci? Co tím myslíte?" Začal jsem se cítit trochu vyděšený.
V tu chvíli počítač zabzučel a vyšel kus papíru.
"Tady je váš přihlašovací formulář, pane. A tohle je vaše zelená karta. Projděte dveřmi za mnou a jděte po cestě. Uvidíte dvě velké brány.
Před nimi jsou hrací automaty. Vložíte zelenou kartu do levé škvíry a na displeji uvidíte dvě kostky. Zatáhnete za rukojeť, a když se kostka zastaví, stroj vydá bílou kartu pro libovolné číslo od jedné do šesti a černou kartu pro libovolné číslo od sedmi do dvanácti.
Bílá karta otevírá bránu vpravo, černá karta otevírá bránu vlevo. Levá vede do pekla, pravá do nebe."
Nemohl jsem uvěřit svým uším a jen jsem na něj zíral. Pak jsem se rozzlobil.
"Ale to není fér!" zakřičel jsem.
"Je to tak spravedlivé, děláme, co můžeme, pane."
"Ale je to jen šance! Štěstí! Nehoda! Je to loterie!"
"Ano, pane. Ale je to příkaz Boha a nemůžeme to změnit."
"Boží rozkazy!" křičel jsem a zuřil. "Ale to znamená, že například Jack Rozparovač by mohl být v nebi!"
"Jack Rozparovač? Už jsem to jméno slyšel. Dovolte mi, abych se podíval."
Recepční otevřel velký soubor. "Ano, Jack Rozparovač. Přiletěl asi před sto lety. Nepamatuju si to moc dobře, ale myslím, že byl s naším systémem docela spokojen.
"Jsem si jistý, že byl!" řekl jsem zlostně. "A jsem si jistý, že šel do nebe!" Pak jsem se rychle podíval na úředníka. 'Dobrá. "Šel?"
"To vám nemůžu říct, pane. Vidíte, my nevíme. Nikdo neví. Je to Boží tajemství.
"Tajemství Boha?" Vykřikl jsem: "Ó Bože, ne, ne! Nebudu sdílet věčnost s Jackem Rozparovačem. To není fér!' A dupl jsem na podlahu jako rozzlobené dítě.
"Musíte se uchopit šance jako všichni ostatní, pane," řekl muž chladně.
"Ale cožpak nechápete? Celý život jsem se snažil být dobrým mužem!"
Muž vypadal rozpačitě. "Je mi líto, ale to neodpovídá zákonům vesmíru."
"Jaké zákony? Co tím myslíte?"
"Pokud si dobře vzpomínám, byl tam pan Albert Einstein, který přišel asi před čtyřiceti lety. Věřil jsem, že je to také dobrý člověk, stejně jako vy, náš systém ho velmi rozrušil. Nemohl to přijmout. Řekl, že nevěří, že Bůh hraje kostky. Řekl jsem mu, že Bůh jistě hraje kostky a že to je základní realita vesmíru. Ano, pan Einstein byl z toho velmi nešťastný, protože mu pomohl objevit zákony vesmíru - tak to řekl."
Neodpověděl jsem. Byl jsem příliš rozrušen. Vzal jsem formulář a zelenou kartu a rychle jsem šel ke dveřím za recepcí. Otevřely se.
Přede mnou byla dlouhá cesta. V dálce jsem viděl dvě obrovské brány, jednu bílou, jednu černou. Byly vyrobeny z krásného křišťálového skla, které zářilo jako šperky.
Šel jsem po cestě. Bylo velmi ticho. Na každé straně vedle mě byly velké mraky, které se třásly a měnily tvar v lehkém vánku. Dokonce i světlo se zdálo, že se mění z jasu na stín a zase zpět.
Komentáře
Okomentovat