Přeskočit na hlavní obsah

Sobotní zážitek

V sobotu jsme se stavovali na oběd ve vyškovské Radegastovně. Budete-li mít cestu, vřele doporučuji. Restaurace je pojmenovaná po bohu Radegastovi, slovanském, pohanském bohu slunce, hojnosti a úrody. Sochu je možno spatřit v Beskydech na Radhošti, na cestě mezi Pustevnami a Radhoští v nadmořské výšce 1 105 metrů. Restaurace Radegastovna nese jméno po tomto bohu a zdobí její vnitřní interiér.




Výborně zde vaří. Dali jsme si vepřovou panenku s hranolkami, líčka, kuřecí prsa na bylinkách, vše bylo vynikající. Dokonce podávali i černé pivo, ale neodolala jsem a před oslavou jsem okusila ještě pravé čepované vyškovské pivo. O tekutiny v parném létě nebyla nouze. Parné léto bylo, když jsme vyjížděli. Po dobu pobytu v restauraci se husté mrholení proměnilo v řádný déšť. Nikdo neměl deštník, tak jsme si říkali, že zde posedíme do 14,00 hodin a pokud nepřestane, zavoláme oslavence, aby si nás vyzvedli.

Jak se setmělo, vypnul se proud a obsluha nám přišla sdělit, že kuchaři nemohou připravovat jídla, takže to poněkud potrvá. My jsme ještě měli času dost a i vzhledem k počasí nás to nějak netrápilo.

V tom se ozval nářek. Zprvu slabý, pak se změnil v pláč a zoufalé volání o pomoc. Myslela jsem, že je to dítě, které šlo na toaletu a jak se zhaslo a kolem byla tma, se začalo bát. Jeden z mužského osazenstva našeho stolu se zvedl a šel naříkající utěšovat, řka: "To bude v pořádku. Vypnuli proud. Jakmile to naskočí, bude zase vidět. Vydržte." Po těchto slovech se vrátil ke stolu. Nářek neutuchal. Mezi vzlyky jsme vyrozuměli, že se jedná o paní, která uvízla na WC, má nervovou poruchu, nemá u sebe prášky a neví, co má dělat. Měla úplný šok. Personál se začal shánět po baterce, že paní posvítí. Faktem je, že tam byla neproniknutelná tma, dlouhá chodbička, dvojitá zatáčka a paní, možná i v té panice, nemohla najít kliku od dveří, aby si otevřela.

Po několika minutách světlo naskočilo a restaurace a s ní i toalety byla znovu osvícena. Paní vyšla, pro mne z nějakého záhadného důvodu byla na pánských toaletách. Nevím proč, protože žádná fronta, jak to bývá na dámských záchodcích, se nekonala. Dopotácela se ke stolku, personál ji podpíral a dal jí napít zdarma vody, aby se vzpamatovala. Zdůrazňuji slovíčko zdarma, protože dcera, když upadla v restauraci Potrefená husa, protože přehlédla schodek, podotýkám, že byla úplně střízlivá, zaplatila za vodu ještě dalších 40,- Kč a nikdo si jí ani nevšimnul. Proto si cením péče personálu Radegastovna ve Vyškově, protože to není zcela běžné.

Paní se asi do půl hodiny uklidnila. Zavolala manželovi nebo synovi, aby ji přijeli vyzvednout. Klaustrofobie, dohromady s nervovou poruchou je hrozná kombinace.

I přes tento náš zážitek restauraci Radegastovna ve Vyškově doporučuji. Dobře vaří, porce velké, ceny přiměřené, personál ochotný a vlídný, příjemné posezení. A pivo výborné.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dovolená v Itálii

Po několika letech jsme se zase ocitli v Itálii. Itálie je naše srdeční záležitost. Tentokrát to nebylo San Benedetto, italské městečko na pobřeží Jaderského moře, s příjemným personálem, písečnými plážemi s lehátky a slunečníkem v ceně, s vyjížďkou na kole do blízkého hnízdiště ptactva, ale Cesenatico, přímořské letovisko s 20 000 obyvateli u Jaderského moře, ležící na území regionu Emilia-Romagna. Cestovali jsme s Českým kormidlem. Řidiči snad drželi bobříka mlčení. Během cesty nám pouze oznamovali půlhodinové přestávky. Cesta trvala dvanáct hodin, ale kupodivu jsem si tak nepřišla rozlámaná jako jindy. Nejspíš to dělal větší prostor na natažení nohou. Po dvanácti hodinách jsme skončili na recepci. K našemu překvapení paní recepční nemluvila ani anglicky, ani německy, tak jsem tahala z paty lámanou italštinu. Měli nás ubytovat až ve 4 hodiny odpoledne. Do té doby jsme okukovali bar, dali si kávu, prošli se po blízkém okolí, zapsa...

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...