DÍVČÍ ÚDOLÍ II.

Kam mířili, tam došli. Hlídač je přijal bezproblémově. Vstoupili. David se chytil jejích štíhlých boků, ona zase jeho. Vášnivě tancovali kupředu. David se letmo dotknul pramenů jejích hnědých vlasů, svá ústa přitiskl k jejím, přičemž mu to samé oplatila. Všelijak kmital jazykem správnými směry, přestože se nikdy nelíbal. Zčista jasna nasadila zamračený výraz. ""Co se děje?" zeptal se ustaraně. Písnička včetně muziky ustala; rozhostilo se naprosté ticho. Načež odešla pryč. "Počkej, Marie!" zavolal na ni z plných plic. Vůbec nic nechápal. Vzápětí k ní zmateně přiběhl. "Vypadni, ty pitomče!," rozkřičela se na něho vzlykavým hlasem. Nechala ho tedy samotného.

Od té doby, kdy se tohle odehrálo, chodívával do hospod otupit se tvrdým alkoholem. Soutěžil s opilci, kdo toho vypije nejvíc. Vyhrál! Vtom se svět kolem něho roztočil jako na bláznivém, divokém kolotoči a postupně se začínal dávit, zvracet nezdravé šťávy, hroutit se. Vzpamatoval se, kdo ví kdy. Stále mu třeštila hlava a pořád mu bylo zle. Odmítal se lehce vzdát, bude pokračovat, dokud bude moci.

Davida už nebavilo pořád vyhledávat člověka, s nímž by navázal silné pouto, ale zároveň to chtěl. Otočil se na zeď, na níž visel plakát napsaný hádankou: Který chrabrý vysvobodí naše slavné království z kletby seslané z pekel, ten dostane cokoliv, co si vytouží. Stačí jen navštívit vysokou věž a tam odhalit sám sebe. Pokud však neuspěješ, staneš se ďáblem. David si tahle slova vyložil, jako kdyby se octnul uvnitř zamilované pohádky.

Vyrazil do hlubokého lesa. Tenhle les ukrýval nevysvětlitelné části vegetace, například samotné kořeny, jež se propojovaly a tvořily útvar brány. Proto nesl název Les bran. Avšak prodíral se taky trnitou vegetací, které se zde vyskytovalo méně než přírodních bran, jichž přebývalo. Když odsud vyšel, ocitl se na poli obklopeném barevnými motýly.

Tu nalezl tyčící se věž, až téměř ke žhnoucímu slunci. Nahmatal na ní mezery, kterými šly prostrčit prsty a držet se jich. Ne, takhle vylézt dovnitř nechtěl, trvalo by to příliš dlouho. Napadlo jej něco lepšího. Z pařezu po Davidově boku vydoloval sekeru, tou pokácel strom, který se svalil k jedinému vstupu. Vytrvale tedy lezl kupředu, ke konci šplhání se protáhl listnatou korunou stromu. Přes veškerou námahu ho obklopovala prázdnota, kromě kamenných stěn.

Pocítil zklamání. Jako by Davidovo zklamání přineslo vesničce zločince, kteří vykonali závažné zločiny. Kam se ovšem David chystal jít, to bylo jiné. Tentokrát zde bylo liduprázdno, s výjimkou lupičů. David, kterého obklíčili, si připadal jako největší nešťastník.

"Dejte mi pokoj," sdělil jim, načež práskl jejich bičem. Zlodějové uprchli, ale ne díky prásknutí biče, ale díky Davidovým očím, které z ničeho nic zčernaly jako uhel. Nebo zlodějské zděšení zavinily Davidovy rohy čnící z Davidovy pokožky či Davidův náhle zčervenalý obličej? Nicméně se ozvaly výkřiky vesničanů: "Zrůdo!"

Nějací katové sem vtrhli a vyzdvihli Davida na šibenici. Vyděšeně tam stál a přešlapoval z nohy na nohu před tisíci diváky. Zoufale prosil, vyžadoval aspoň poslední přání, jak vidíval ve filmech. Marně, kat Davidovi sklopil hlavu, rozmáchl se nabroušenou sekerou a fik. Sice se trefil, ale na hlavě byl pouze nepatrný škrábanec. Dav začal házet shnilou zeleninu a ovoce, které stékalo po Davidově ošklivé tváři.

---

Podařilo se mu utéct, minul přihlížející dav ozbrojený vidlemi. Prchal, jako by ho na nože brali a jak nejrychleji dokázal. Pak pomyslel na své blízké, které ztratil navždy. V duchu zaklel a v mysli mu tanula nehezká slova.

Drak, jehož smaragdová kůže obohacena fialovými šupiny ukazovala obrovské množství profilových bodlin připomínající kovové praktické jehly na šití momentálně vytažené, pootvíral tlamu totožnou s ještěří. Pomocí dírek ve chřtánu vypouštěl kouř obkreslující drakovy hřbetní ostny. Hřbetní ostny zatím zasunuté v drakovi vyvrtaly snadno přehlédnutelné důlky. Důlky zasáhly i šupinatý ocas, vyzvedávající nyní současného uprchlíka. Běženec pevně svíral ocas draka. Postupně couval dozadu k drakově uším podobné psím uším. Než se však nadál, drak přistál neznámo kde. Přikrčil se, drakův jediný jezdec sesedl.

Jeskyně naproti kypěla dusivým horkem. Kdyby býval člověkem udusil by se. Vstoupil tedy překvapen ozývajícím se kvílením dušiček pod planoucími ohni z rozžhavených kotlů. David hodlal vypustit všechny ven, jenže pán zla toto důrazně zakázal. Promluvil těžko srozumitelným jazykem ďáblů, nicméně zachytil tato slova: "Davide, zaslouží si skučet, naříkat, jsou nesmírně zkaženi," postupně zesiloval intenzitu výšky hlasu, "proťali naše sestry pouhým ostřím meče skrz jejich srdce zaplněné temnotou. Věř mi, zlostí se rovnají nám, krvežíznivým démonům zrozeným v branách pekla!" zvýšil opět hlas.

"Mýlíš se," zariskoval David pohlcený kletbou, kterou se snažil horečně potlačit.

"Dobrá tedy, tvou duši ovine závoj plamenů pekel!" odříkal hlasitě zaklínadlo. Nato se ze země pekel vynořily šlahouny žhavých plamenů. Začaly se prodlužovat. Vstup sídla ďáblů se uzavřel zaklapnutím do sebe. David vyřešil problém vniknutím mezi ně - duše.