Přeskočit na hlavní obsah

POSLEDNÍ SLOVO - vztah s rodiči

Viděla jsem na tématu týdne článek od Marionette o vztahu s rodiči. Článek mne velmi zaujal. Původně jsem si myslela, že už jsem se v tématu týdne vyjadřovala depresivní skutečnou událostí, kterou jsem si upravila k svému naturelu, a tak by to mohlo stačit. Nicméně jsem se nakonec rozhodla, že napíši něco málo o vztahu s rodiči.

Nikdo z nás se na svět neprosil, ani se na tom nepodílel. Zda jsme chtěné nebo nechtěné děti, za to nemůžeme. Já jsem sice chtěné dítě, ale měla jsem být kluk. Co by táta za to dal, kdyby měl zdravého syna.

Já se občas vyjadřuji, že jsem přežila své vlastní dětství. To je přece pozitivní. Mimo jiné jsem si vypěstovala schopnost ovládat se, dívat se někomu hluboko do očí a nehnout ani brvou, neplakat, protože to by mohlo vydráždit mého tátu k nepříčetnosti, snášet bolest, rány, ponižování, urážky bez sebemenšího náznaku, že se mne to nějak dotýká. Přičítám si k dobru, že jsem od školních let sama neutíkala a vždy jsme se s mamkou zachraňovaly společně. Měla jsem možnost skákat z okna a nezlomit si nohu, nocovat na stromě, abych při pádu poznala strach a zjistila, že je přece jenom lepší vrátit se pokorně po půlnoci domů. Jsem vděčna, že jsem měla sousedku, u které tvrdím, že jsem 2 roky bydlela, protože jsem nemohla zůstat doma sama s tátou. Sousedka, Němka, mne naučila perfektně německy a já jsem jí na oplátku psala dopisy v českém jazyce, protože neuměla psát bez chyb, i když česky mluvila jako rodilý mluvčí. Jsem ráda, že mamka měla kamarádku s dcerou, které nám poskytly v noci azyl, abychom se netoulaly až do rána na ulici. Zkrátka můj charakter se tříbil na základě těchto zkušeností a jsem, jaká jsem. Složitá osobnost, ale to nezabránilo mému muži, aby si mne našel a založili jsme rodinu. Byla jsem přesvědčena, že jsem schopna s ním žít až do konce našeho života. A to se také stalo.


Tak jako Marionette jsem se zařekla, že můj nastávající nesmí pít, nesmí být agresivní a měl by mně být věrný. Co nesnáším, je násilí na dětech, hádky, vulgarismy. Tak jako se plní bobřík mlčení, tak jsem i já, co jsem byla doma, nevypustila jediné sprosté slovo.

Muži jsou silnější, proto je volíme za své ochránce. Dnes už vím, že i muži mají své dny, že dovedou plakat, že trpí, jsou schopni vyjadřovat emoce, jsou citliví.

Připadá mi, že v dnešní době se lidé mnohdy rozchází i poměrně z malicherných důvodů. Pro mne je důvodem k rozvodu alkohol, domácí násilí a zásadní neshody v intimním životě. Ale manželé, partneři se neumějí opřít jeden o druhého, řeší maličkosti a hlavně neumí dělat kompromisy, nejsou tolerantní a nekomunikují spolu. Někdy to vypadá, že nežijí spolu, ale vedle sebe. Nebo se žena obětuje a čeká až děti vyletí z hnízda a pak si s manželem nemá co říci. Je frustrovaná a dochází k rozchodu. Přísná, autoritativní výchova - za éry našich rodičů to byla Makarenkova výchova - škoda rány, která padne vedle, dokáže také zalomcovat manželstvím, ale i vztahem dětí k rodičům.

Není to dobou. Je to jedincem. Můj táta byl alkoholik. Jedna známá mi řekla, že moje mamka s ním měla očistec na zemi. Plně s ní souhlasím. Když ji se strýcem bili, škrtili, mlátili, vypadalo to, že vypustí duši. "Uteč!" volala na mne. Stála jsem a vyčkávala. Nevím, jakým zázrakem se nám podařilo uprchnout.

Ležíme, spíme, vrací se pozdě z hospody, vynucuje si večeři. Pětilitrová plechovka přistála mamce na hlavě a roztrhla jí obočí. Sousedka přivolala lékaře. A zase útěk.


Po probděné noci se ráno nenápadně vrátím domů, vezmu pouze tašku s učením, úkoly píšu na chodníku. Dostala jsem pětku, protože úkoly se píší doma. Učitelka chtěla vysvětlení, ale já jsem statečně mlčela. Co jí mám povídat. Držím stavovskou čest. O dva dny později mi dala knihu a omluvila se mi. Dodneška ji mám. Bubáci a hastrmani.

Jednou odpoledne se vrátil domů, lehl s holínkami do postele. Pomáhala jsem ho vyzouvat. Stáhla jsem ho z postele. Přišla jsem do kuchyně a hlásím: "Zhasni a jdeme pryč. Já jsem ho asi zabila." Mamka se šla podívat. Zjistila, že z opilosti upadl do bezvědomí, ale žije.


Na ulici řídil dopravu, jak říkával, ležel večer na silnici, auta nemohla jezdit. Pomohla jsem ho dotáhnout domů.

A to popisuji jenom ty lepší zážitky, kterým jsme se s odstupem času s mamkou trpně smály. Nikdy jsem ho neoslovila jménem. Pro mne jako by neexistoval. Až po letech jsem vůbec byla schopna se o něm bavit a říkat, že to byl můj otec, táta.

Když po mozkové mrtvici ležel v nemocnici, mamka za ním chodila každý den. Lidi už nepoznával. Na návštěvě mne ale poznal. Vím, že chtěl ode mne odpuštění. Umřel. Říkala jsem si, teď už nebude nikomu ubližovat. Ale byl to přece jenom člověk. A jako takového mi ho bylo líto. Odešel usmířen. Poslední slovo měla smrt. Pro mne uzavřená kapitola vztahu otec a dítě.

Na druhou stranu je s velkou pravděpodobností málo jedinců, kteří mají tak nevšední zážitky. Jsem za ně vděčna, ale opakovat bych je za nic na světě nechtěla. Pomohly mi najít cestu životem, ujasnit si priority, poučit se z chyb druhých. K mamce do konce mých dnů budu chovat obdiv za její statečnost, lásku, rady do života a vše, co mi dala.


Komentáře

  1. Ani nevím co napsat. Příběh, co nepotřebuje komentář. Napsal sám život.
    Děkuji, že ses podělila.
    A jak píšeš proti tomu co jsi zažila jsou vše malichernosti...

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za komentář. Až se někdy divím, co děti s rodiči a rodiče s dětmi řeší.

    OdpovědětVymazat
  3. Alkohol nemůže být poražen, dá se jedině remízovat. :)

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: To říkal i král Karel s Buškem z Vilhartic ... ale pivo to není talínskej rybník. Nebo já nechci jet na Havaj, .. tam pro mne nemůže být ten pravý ráj, protože pivo, pivo, pivo, tam nemaj. Moje řeč!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

SILVESTROVSKÁ PROCHÁZKA ROKU 2023

K poslední dlouhé noci jsme vykonali krátkou 1,5 hodinovou túru přes Kraví horu a Wilsonův les.   Vyhlídka na Brno z bývalé sjezdovky v Žabovřeskách. Počasí bylo teplé, kolem 5 o C. Slunce se ale schovalo. Oblíbené graffiti   Studánka ve Wilsonově lese   Všem a nejen těm, co zavítáte na můj blog, přeji krásný Nový rok 2024 a všechno dobré. Velice si vážím vaší věrnosti a doufám, že se zde budeme setkávat i nadále. V srdci chovám naději, že naše zemička bude vzkvétat. Vždyť je zde tolik dobrých a schopných lidiček.  Převzato z Pinterestu V Novém roce 2024 vítá Mirijam  

PŘEKVAPENÍ K NAROZENINÁM

Dcera se narodila krátce před novým rokem, ale za to vlastně může švagrová. Přišla k nám na návštěvu a říkala, že pokud už mám porodní indicie čtrnáct dní, neměla bych váhat a zajít za svou gynekoložkou, neboť se miminko pravděpodobně chystá na boží svět. Sice takhle už se chystalo dva týdny, nicméně dala jsem se přesvědčit a nechala nedovařený oběd nudle na sladko s tvarohem a vypravili jsme se s manželem za mojí doktorkou. Lékařka provedla testy a hned mne odeslala do porodnice. Chtěla jsem rodit v rodném městě, tak nás čekala ještě 30 minutová jízda. Naložili jsme syna a vydali se na cestu. Bylo nasněženo, námraza a první větší kopec nebyl schopen manžel vyjet. „Uklidni se, neblázni, žádné bolesti nemám, nespěchej,“ konejšila jsem ho. Dorazili jsme do města, ale moje máma, která měla pohlídat syna po tu dobu, než mne manžel doprovodí do porodnice, nebyla doma. „Je u kadeřnice,“ sdělila nám sousedka. Našli jsme ji pod sušákem. „Nemohu hlídat, musím si nechat upravit vlasy.“ „Neblbn

VÝSTAVA ALFONS MUCHA

Nedávno jsem navštívila výstavu v mém rodném městě v Ivančicích, kde se narodil 24. července 1860 i malíř světového jména Alfons Mucha. Žil v období secese, a to ovlivnilo i jeho tvorbu. Jeho práce zobrazují především ženskou krásu. Jeho otec Ondřej byl vyučený krejčí, pocházel z vinařské rodiny a v pozdějším věku působil jako soudní úředník v zadním traktu budovy v Ivančicích. V bývalé budově soudu se nyní konají výstavy významných osobností města Ivančic. Nejznámější jsou Alfons Mucha a český herec Vladimír Menšík. Ondřej poslal syna Alfonse na Slovanské gymnázium do Brna. Pražská akademie mu byla zprvu odmítnuta z důvodu nedokončené střední školy. Školu nedokončil ne v důsledku svého zdravotního stavu, jak prohlašoval, ale pro velký počet neomluvených hodin. Dobré známky měl Mucha z kreslení a ze zpěvu. Přesto Muchovy tvorby si všimnul profesor Lhota. Po školním neúspěchu působil Alfons Mucha jako písař u soudu v Ivančicích. Jedna z jeho prvotin bylo zhotovení divadelní dekorace pro