Vznik života podle buddhismu

Úvaha, jak vzniká život ve světle buddhismu

Život je jako šťuch kulečníkové koule. Jestliže jiná koule se kutálí proti poslední stojící kouli, pohybující koule se zastaví a znehybní a nepřednější koule bude pokračovat v pohybu… První pohybující se koule nepřechází, zůstává vzadu, zmrtví - ale je to nepopiratelně pohyb oné koule, její momentum (pohybová energie), její kamma¹ a nikoliv nově vytvořený pohyb, který se znovuzrozuje v nejpřednější kouli.

¹ Kamma (pálijsky) karma (sanskrtsky) nebo v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného.

Pálijský termín kamma doslova znamená čin nebo konání. Jakýkoliv druh volní činnosti, ať duševní, slovní nebo fyzické, je považován za kammu. Zahrnuje vše, co je obsaženo ve frázi "myšlenky, slovo a skutek". Obecně řečeno, všechny dobré i špatné činy tvoří kammu. Ve svém nejvyšším smyslu kamma znamená veškeré morální i nemorální chtění. Bezděčné, neúmyslné nebo nevědomé činy, i když se stanou skutkem, netvoří kammu, protože chtění - nejdůležitější faktor při určování kammy, je nepřítomen.

Kamma je individuální síla a přenáší se z jedné existence do druhé. Hraje hlavní úlohu v utváření charakteru a vysvětluje zázračné jevy génia, zázračných dětí atd. Jasné pochopení kammy je podstatné pro blaho světa.

Může vzniknout dotaz, kde se nachází kamma. Ani vítr ani oheň nejsou uchovávány na nějakém zvláštním místě, a ani kamma není uchovávána kdekoliv uvnitř nebo vně těla.

Co se to znovuzrozuje?

"Ani tentýž, ani jiný." Visuddhi-magga

Duše, která je věčná, musí nutně zůstávat stejná bez jakékoliv změny. Jestliže duše, o níž se předpokládá, že je podstatou člověka, je věčná, potom by nebyl možný ani vzestup ani pád. K ospravedlnění existence nekonečné blaženosti ve věčných nebesích a nekonečného utrpení ve věčném pekle je absolutně nutné předpokládat nesmrtelnou duši.

Co se tedy rodí do další existence?

Je to mysl a tělo, ale není to tatáž mysl a totéž tělo. Ale s touto myslí a s tímto tělem jedinec koná skutky (viz kamma), které mohou být dobré nebo špatné. Z důvodu tohoto konání se rodí jiná mysl a jiné tělo do příští existence.

Není-li to tatáž mysl a totéž tělo, které se znovu narodí, může se jedinec osvobodit od vlastních špatných činů?

Pokud se člověk rodí do další existence, není osvobozen od špatných činů.

Pro přirovnání. Člověk ukradne ze stromu jablka jiného člověka. Vlastník jej chytí a předvede před soud se slovy: "Ctihodný soude, tento člověk ukradl má jablka." Zloděj řekne: "Pane soudce, neukradl jsem jeho jablka. Jablka, která rostla tomuto člověku na stromě, byla jiná než ta, která jsem odnesl a které dnes mám. Podívejte. Na stromě byla krásná, červeňoučká, dnes jsou scvrklá a teď, podívejte se, se i kazí, hnijí. Nemám být potrestán." Soudce nicméně zloděje odsoudí a potrestá, protože nynější jablka jsou odvozena od minulých jablek.

Člověk s touto myslí a s tímto tělem koná skutek, dobrý nebo špatný. Pro ten skutek se jiná mysl a jiné tělo rodí do příští existence. Proto člověk není osvobozen od vlastních špatných skutků.

Tak jako kulečníková koule vytváří symbolicky život.

Podobným způsobem tělo umírá a jeho kammická síla se znovuzrozuje v jiném, aniž by cokoliv stěhovala z tohoto života do druhého. Poslední myšlenkový okamžik tohoto života ničí podmiňování jiného myšlenkového okamžiku v následujícím životě.

Nová bytost není ani absolutně tatáž, protože se změnila; ani totálně odlišná, protože je tímtéž proudem kammické energie. Je pouze kontinuitou toku života.

Zdroj:

Nárada Mahá Théra: Buddha a jeho učení

Úprava: Mirijam

V našem pojetí se kamma (karma) dá ztotožnit s osudem. V západní Evropě se více používá výraz karma. Na každém kroku je slyšet. To je karma. Ať ve významu, že se nám něco podaří, či nikoliv. Věříte na osud? Já sama nevím. Pokud je předurčeno, jak mám prožít svůj život, jak dlouho budu žít, co mne v životě potká dobrého, co špatného, jaký bude můj konec, nejsem si jista, zda to chci vědět. Třeba bych hrůzou nebo samým štěstím neměla klidné spaní. Pravda, člověk by se mohl vyhnout některým situacím nebo by mohl zabránit některým kopancům ve svém životě, ale co se má stát, se stane. Pokud použiji tuhle větu - co se má stát, se stane, tak nejspíš věřím.

Osud se nemá se pokoušet, život si s námi zahrává stejně, jak chce. Jsme schopni ovlivňovat naše prožívání svými činy, ale současně jsou i věci, které nemůžeme ovlivnit, byť bychom třeba rádi. Jsme schopni se někam směrovat, za svoji představou, jak žít, ale může nám cokoliv vstoupit do cesty, nad čím nemáme moc. Lze to nazývat smůla, neštěstí, katastrofa, nezdar. Nebo tohle jen ten osud? Negativní věci nás mohou ovlivnit. Život je snůška dobra a zla. My se v tom plácáme a snažíme se najít svoji, tu pravou cestu životem, která nám přináší uspokojení a naplnění. Klopýtáme, pachtíme se, vznášíme se, radujeme se, smutníme a stejně je každý z nás zase blíže smrti.

Ale důležitá je ta cesta životem. Stopy tvé práce, lenosti, lásky, nenávisti, agrese, vzteklosti, soucitu, pochopení, empatie, závisti, přátelství, stopy tvého lidství zůstanou.

Člověk si je vědom časové linie konečnosti svého života mezi narozením a smrtí. Nádherně to vyjádřil Augustin ve svém díle De civitate Dei (O Boží obci): "Vždyť od toho okamžení, kdy kdo se narodí v tomto těle, propadlém smrti, neustále se v něm chystá příchod smrti. Není totiž nikoho, komu by nebyla po roce blíže než před rokem, zítra blíže než včera a nyní blíže než před okamžikem. Každá částečka času, ve které žijeme, se ubírá z délky života a zbytek je denně menší a menší, takže doba tohoto života není celkem vzato nic jiného než běh za smrtí, při němž se nikdo nesmí ani na chvilku zastavit, ani trochu pomaleji postupovat, ale všichni jsou hnáni stejným pohybem a nutkání týmž náporem … Každý je ve skutečnosti hnán za smrtí od té chvíle, kdy začne být v tomto těle."

Život je ta nit, pupeční šňůra, která se táhne od narození po smrt. A jak ho prožijeme, je záležitost nás samých, ostatních lidí a světa, do kterého jsme byli vrženi.