Přeskočit na hlavní obsah

Životní paradoxy

Nějaká srandička od života?

Život si s námi pohrává. Poté, co jsem přežila své vlastní dětství, přišel princ na bílém koni a odvedl mě do našeho království. Odmítala jsem ho, protože jsme neměli připravený domov. "Bydlet budeme na větvi?" říkávala jsem.

Narodily se nám tři děti. Bylo to úplně normální manželství. Používala jsem slogan: vynikající milenec, dobrý manžel, trochu horší otec.

Až do dne D. Manžel šel na operaci se srdcem, taková banální operace, kterých dělají stovky. Bez komplikací. I tahle proběhla dobře. Na závěr svého pobytu přijela za manželem unesená nevěsta, naše neteř. Pobíhala po nemocnici v bílém, celá rozevlátá a šťastná se známými. Když manžel nemohl být fyzicky přítomen na svatbě, aspoň takhle. V nemocnici z toho měli druhé vánoce.

Po propuštění koupil manžel sestřičce bonboniéru za dobrou a starostlivou péči. Chtěl přesadit kvítko ve velkém květináči, přestože neměl nic těžkého zvedat. Chtěl klíče od auta, aby se dostal na zahradu, která potřebovala také zušlechtit. Byl nadšený, že přežil svoji operaci. Strašně se bál a pečlivě se na ni připravoval.

Po návratu jsme slavili jeho narozeniny. Opožděně. Měl posilovat plíce a srdce. Vyzdobil byt samými nafukovacími balonky. Všichni jsme se radovali, že jsme spolu.

Večer povídá, že mu tluče srdce rychleji než obvykle. To již ležel a vybízel mne k spánku. Před usnutím pravil: "Nemluv na mne chvíli, udělalo se mi zle." Seděla jsem na posteli. Poté jsem viděla, jak se mu divně kroutí oči, odkrvují rty. Během 20 vteřin mi zemřel v náručí.

Sanitka přijela do půl hodiny. Nervózně jsem pobíhala od manžela ke dveřím. Lékaři se zpočátku báli dávat mu masáž, ale selhaly základní životní funkce a nic jiné nezbývalo. Marné byly již všechny oživovací pokusy. Po hodině oznámila lékařka exitus.

Byla jsem jak v šoku. Chtěli mi dát injekci na uklidněnou, ale vymrštila jsem ji přes celý obývací pokoj. Zavolali mému tehdy novopečenému zeťovi, aby přijel. Dcera se sesypala. Konejšil mne.

V jednom okamžiku se mi sesypal celý svět. Syn odjížděl na zelenou kartu do Německa, jedna dcera se čerstvě vdala a odstěhovala se, nejmladší 16letá, byla na táboře.

"Bože, proč zrovna já? Co jsem Ti udělala?" vyčítala jsem. Mlčel. "Proč sis nevzal raději mne?" Manžel byl mnohem odpovědnější, svědomitější, pečlivější, starostlivý. "Co já tady teď sama?" Měla jsem i myšlenky, že to skončím. Ale nejdříve musím dovést do plnoletosti svou dceru.

"A máš po životě," konstatovala suše maminka. "To jsem tedy nečekala."

Po probdělých nocích a promáčených kapesnících jsem se zařekla, že tohle byly poslední slzy, které ode mne kdy kdo viděl. Dcera žila v domnění, že jsem se zbláznila. Konala jsem odkazy svého manžela. Vyměnila ledničku, i když velká mi byla stejně k ničemu, koupila tiskárnu, položila nové linoleum prý s lahví v ruce. Nevím o tom. Poslouchala jsem, jak se u sousedů baví a hrozně mne to deptalo. Zdálo se mi, že na můj účet. V předsíni jsem měla pověšenou manželovu bundu. Chodila jsem k ní a čichala, nasávala ten pach a atmosféru. Snad jsem si myslela, že se manžel vrátí, když na věšáku bude jeho bunda. Byla jsem na dovolené ve Francii, což byl vždycky náš sen.

Ještě probíhala i taková hra na kdyby, co hrají všichni, kdo někoho blízkého ztratí. Jenomže na kdyby se nehraje.

Tři nebo čtyři měsíce jsem chodila ve smutku. "Kdy to černé už odložíš?" říkávala maminka. "Nevím," odpověděla jsem. Bylo mi všechno jedno.

Od tohoto dne D se odvíjí můj další život. Naučíte se žít, ale je to jako kdyby odešlo kus vás. Jako po amputaci nohy. Také vás bolí, i když ji nemáte. Ale ne tak palčivě. Ztratila jsem polovinu své energie, nic mi nedávalo smysl. Světlý bod k životu byla nejmladší dcera.

Bezmyšlenkovitě jsem brouzdala po internetu. Nemohla jsem spávat. "Přece nezahodíš svůj život?" říkám si. Když už to takhle dopadlo.

Pak jsem na internetu poznala jednoho pána, který se uměl velmi pěkně vyjadřovat k tragédiím a sám zažil podobnou katastrofu jako já.

Dnes žijeme spolu. Nevím, zda je to ta pravá láska. Nevím, zda mu mohu bezvýhradně důvěřovat. Spíše ve dvou se to lépe táhne. Já jsem si těch zaříkání nastavila: nikdy se nevdám, žádná láska na úkor vlastních dětí, nechci už nikdy vidět někoho umírat v mém náručí. Proto je mladší, teď je řada na mně.

A také mne napadají slova Sergeje Jesenina … kdo měl rád, už nemůže rád míti, nevzeplá, kdo shořel jako troud. Láska, ta pravá, vzácná je u lidí, proto ji, přátelé, druh druhu závidí. Nezávidím. Láska zabíjí … samou radostí mu puklo srdce. Nemám na tom podíl?

A co říká epitaf? Měl jsem vás rád, chtěl jsem s vámi žít, já nechtěl odejít.

Komentáře

  1. Pane jo, moc mě mrzí ta ztráta, vypadá to, že to byla skutečně opravdová láska. Při čtení jsem měla husí kůži a na konci ten citát mě málem rozplakal. Vážně smutné, ale pokud taková láska je jen jednou, tak musíte být ráda i za to, že jste v současném partnerovi našla alespoň jakési souznění. I to hodně znamená, obzvlášť pro člověka, co si tolik vytrpěl.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za komentář. On ten náš vztah tak idylický nebyl. Ale ani jsem netušila, že mne to tak sebere. Člověk až někoho ztratí, teprve skutečně pozná, koho ztratil a co pro něj znamenal.

    OdpovědětVymazat
  3. denikkocouramodroocka14. února 2019 v 4:14

    Nemůžu říct,ze vím jaké to je, to víš jen ty. Můžu ti jen říct, že tvůj život neskončil, jdeš dál a v tom je tvá síla... Pokračovat a nevzdat to. Máš můj obdiv.

    OdpovědětVymazat
  4. [3]: Děkuji za komentář. Paradoxně si člověk uvědomí, že když je donucen  "obrazně řečeno" postavit se na vlastní nohy, přijímat odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí, opřít se jen sama o sebe, tak ho to vlastně posílí.

    OdpovědětVymazat
  5. To je veľmi veľmi smutný príbeh, mal som problém zadržať slzy. Obdivujem Ťa za tvoju silu. Určite prajem ešte veľa síl a šťastných momentov do budúcna.

    OdpovědětVymazat
  6. [5]: Děkuji za komentář a přání. Nechci se vracet zpět do minulosti, ale někdy se to nedá. Je to mojí neodmyslitelnou součástí. Bohužel takto se to odehrálo a tak to je.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ PRO VĚK 12 A VÍCE

To by člověk nevěřil, co dělá stínování a vhodná volba tužek a pastelek. Zaznamenat dynamiku a světlo je v kreslení docela problém. Musím si ještě obstarat blender pro zesvětlování a thunder pro tmavá místa na kresbě pro získání tmavého efektu. Existuje i pastelka pro plynulý přechod barev, může se hodit. Maluji zatím do sešitu, skicáky zatím nepoužívám. Začnu tehdy až si budu myslet, že kresba získá na kvalitě. Na ten pel mel co zkouším, je sešit vhodný a vleze se do něho více kreseb, i nepovedených. Papír to skousne a já budu vidět, kde se stala chyba. A prvních pár začátečnických obrázků pro dospívající mládež a starší: Obr. 1: Dívka, panda Obr. 2: Dívka s deštníkem Obr. 3: Dívka s flétnou Obr. 4: Chlapec, země, skála Obr. 5: Kříž s andělskými křídly Obr. 6: Matka s dítětem Obr. 7: Dvě slečny a Ježíš Obr. 8: Most s krajinou Obr. 9: Silnice s alejí Obr. 10: Oslava kostlivce Obr. 11: Pistole, hlava koně Obr. 12: Tygr Tak to je vzorek mých prvních...

UŽ TÉMĚŘ VÁNOCE A NOVÝ ROK 2025

Jak tak jdem tím zdejším světem, uniká nám, v čem se pletem …. spletla jsem se, že do zimy budu mít ponožky; ale ne s pomocí boží, ale s pomocí kamarádky jsem dokončila můj první pletací výtvor po 38 letech, kdy jsem definitivně odložila jehlice, těsně před vánocemi. Obr. 1: Jedna ponožka První ponožka je krpatá, jako vlnobití. Hlavně to přidávání, abych zachovala rovinu, mi činí problém. Pletařky ví. Prý mezi dva kopečky. Nevím, co mám pokládat za kopeček, tak splétám křivě. Přítelkyně mne nabádala, abych ji vypárala, ale já jsem si ji chtěla nechat jako odstrašující příklad na vzorek. Ale neodradilo mne to a pokračovala dál. Obr. 2 + 3: Dvě ponožky a tři ponožky Na obrázcích horní ponožka je ta nepovedená. Zbývající použitelné dvě se mi podařilo před vánocemi dokončit za značného přispění kamarádky, která občas se mnou ztrácela trpělivost. Občas jsme odložily jehlice, daly si panáka, ohlásila jsem, že dnes už plést nebudu. Do příště mi to opravila. Jinak bych ...

OD PODZIMNÍ DOVOLENÉ K VÁNOČNÍ ZDRAVICI

Od poloviny září jsme ještě proskakovali vlny ve Středozemním moři v Turecku. Minimalistický pokojík v hotelu Sun Beach Park v malebném městečku Side, tentokrát bez balkónu, nám poskytoval tento výhled. Obr. 1: Pohled ze Sun Beach Park V přízemí byla dostatečně velká recepce, obývaná i zvířecími hlídači, kteří byli na každém kroku – kočky. Obr. 2: Kočka z recepce Když turisté odešli a písečné pláže zely prázdnotou, hlídala na vyhlídce kočka. Bystrým okem kontrolovala, zda neuvidí něco k snědku, nebo sledovala dění kolem.  Obr.: 3: Kočka u moře Cestou k Apolonovu chrámu jsme potkali v podvečerních hodinách kočku a ježka. Chtěli jsme zachytit jejich hrátky, ale jakmile jsme se přiblížili s fotoaparátem, ježek se schoulil do klubíčka.                                 ...