Přišel do hotelu, kde ho uviděl. Stál oblečený v bazénu, opřený o jeho okraj. S radostí mu sdělil, že Barbora žije. "No a, Dave. Ty zloději! Sbalil jsi mi holku! Hned, když jsme se rozvedli! Život nemá smysl." "Má!" "Když jsi neprožil žádné drama, nic jsi neprovedl. Ani jsi ji nepolíbil! Nic jsi neudělal!" "A co má být?" skočil mu Dave do řeči. Jeho kamarád mu řekl, že nemůže žít bez vody. Snažil se vylézt z vody, ale Dave mu v tom chtěl zabránit. Dal mu facku. Trefil ho do tváře. Podruhé kamarád nastavil ruku. Vylezl a rozpadl se. Na povrchu bazénu se objevil proud krve. Dave se snažil vylézt. Přišly tam dvě paní, které koply do kamení. A kamení po kamarádovi, který se proměnil v kámen, se rozpadlo. V bazénu se objevila jeho mrtvola. Dámy zavolaly policii. Dave sotva vyplaval na hladinu a ztěžka vylézal. V duchu si pomyslel, že musel mít v ruce magii. Jinak by přece z té mé ruky nekapala a netekla krev. Rychle utíkal z plných sil a za ním zůstávali jeho krůpěje krve.
Běžel jako o závod až do vody za Barborou. Barbora mu navrhla: "Nechceš si někam vyrazit?" "Ano," zvolal radostně Dave. "Vyrazíme do jeskyně." "Ano. A co to máš za krabičku? Můžu se na ni podívat?" otázal se Dave. Odpověděla: "Ano, ale neotvírej ji. Jasný?" "Jo, Barboro." "Nevěř jí. Lže. Pomohla ti proto, aby tě zavedla do jeskyně, kde je něco, co ožije boha Lilia. Tam se musí vložit duch. Ale musíš ho mít rád, nebo ho milovat. Ona totiž plánuje, že ji otevřeš a ten duch půjde tam. Tím tě vlastně zabije."
Dave otevřel krabičku. Vylezl z ní duch Barbory, který mu říkal, že ten vodník říká pravdu. "Je to nestvůra. Nemůžu teď jít do nebe, protože je v ní moc. Chce tě zneužít. Věříš mi?" "Jo, odpověděl Dave a uhodil falešnou Barboru a osvobodil vodníka. Vzali nohy na ramena a pádili do vodnického vlaku. Řidič rychle nastartoval. Jel, co to dalo. Když zastavili, byla pryč. Dave se zeptal: "Jak se jmenuješ? Máš rodinu?" "Rodinu nemám a jmenuji se Vojtěch Vodňanský. Jak se jmenuješ ty?" "Dave." Ještě si vyměnili dvě otázky a začali na sebe křičet. "Ty žiješ! Jsi tu. Hej, něco mi dlužíš. Omluvu." "Promiň." "To se nedá omluvit. Navíc se to dalo čekat kvůli tomu znaku. Kvůli tobě mne honila policie! Ty! Je to jasné. Když kopli do toho kamene, vyměnil sis tělo! To se nedá odpustit. Nedá, nedá! Nemůžu vyjít ven! Jinak by policajti … nemohu to doříct. Ten symbol na tom kameni! Měl pravdu! Strašně se potím. Jsi blbec. Nedivím se, že nemáš rodinu. Nezasloužíš si ji!" "Buď zticha! Drž tu nevymáchanou hubu!" "Jsi pěkný blbec. Velký. Největší blbec na světě. Úplný magor! Ze všech dob a po všechny věky věků!"
"Stačí!" po dlouhé době vykřikl Dave. "Mír?" udýchaně ze sebe vypravil vodník. Potom se oba vzájemně omluvili. "Promiň." "Promiň." Dave navrhl: "Půjdeme tam, kde sváděla. Víš koho." "Cože? To si děláš srandu. Tedy vím, že neděláš. To říkám jenom tak. Ne, nejdu tam," vykřikl jeho kamarád vodník. Marně. Už byl na cestě. Mořské panny mu zabily duši. Vodník mu zachránil život. Mořské panny zmizely. Po dlouhé době zjistil, že ožijí až za 200 let.
Řidič mu řekl: "Jdi pro benzín. Je tam dole vpravo." "Cože? Do vlaku benzín?" divil se Dave. "Prostě jdi!" zařval na něho. "Proč tak řveš? Vždyť se jenom ptám." "Nevíš, jaké to je, když ti zemře rodina, kterou znáš dlouho. Ty jsi žil u dědy a babičky. Ty ses naštval na ně. Chtěli zachránit budoucnost. Vlastně jsi je znal jen 10 dnů. Ty jsi utekl, protože babička dostala infarkt. Utekl jsi za dědou. Rodiče shořeli v plamenech. Tvůj děda spáchal sebevraždu!" "Sklapni, buzno!" začali se hádat. Pak se uklidnili. "Ten olej je do ponorky, kde je přístroj, do kterého se vlije olej. Pak se přelije do auta. My se teleportujeme do něho. Ty! Tebe tam nepustím!" rozmyslel si Dave. "Běž si nazpátek pěšky! Zemřeš! Čeká si tam na tebe! Tak co uděláš?" "Klidně zemřu!" "Ty idiote! Počkej, počkej!" řekl nakonec. "Promiň. Jsem tvůj bratr. Sundej mi ten prsten. Můžu si za tu nadávku sám. Byla to i moje rodina. Znal jsem je všechny. Lépe než ty. Vlastně teď plácám páté přes deváté. Všechno na přeskáčku. Řeknu ti důležitou věc. Ten prsten drží kameny. Jsem totiž kamenný vodník, který může žít ve vodě i na suchu. Jen chvíli. Jinak se rozpadne a promění se v kámen. Když ho někdo kopne do vody, objeví se mrtvola a vstoupí do jiného těla. Hlavně si ho nenasazuj." "Ano," odpověděl a sundal mu ho. Vlastně vypadal jako kámen. Vodník na chvíli zauvažoval, zda udělal dobře. Pokud ne, tak je to jedno. Stejně život nemá smysl. Dave si nasadil prsten a jako podťatý spadl k zemi.
Ocitl se v budoucnosti. Dave s Barborou ožili. Vyšli ven. Dave se někam zaběhl. Uviděl kolík. Rychle ho vyměnil za nůž a proměnil ho, aby vypadal jako kůl. Pak se rychle vrátil za Barborou. Když Barbora osaměla, pomalu se ploužila krajinou, až narazila na dům. Dave a Barbora do něho vstoupili. Tam začali spolu po dlouhé době mluvit. "Dave, dej si tu masku člověka. Nechci se líbat s někým, kdo vypadá jak upír." "Jo, sundám. Víš, uplynulo mnoho let. Nejstrašnější je, že lidé vymřeli, protože neznali lásku. Už byli na sebe hnusní. Ale někdo ještě musí žít. Jinak by tu nebyli ti roboti." "To je jedno," odpověděla Barbora. "Teď si dáme pusu. "Jo, dáme. Vezmeme se. Světlo nesvítí." "Není na to spoleh. Může začít. Pak nás chytí." "Neboj se, nechytí." "Roboti přece mají nějaké city. Nezáleží, jak jsou naprogramovaní. Mohou se ovládat. Jo, určitě."
Komentáře
Okomentovat