10. kapitola
V minulosti
Dave se v minulosti jmenoval Lukáš. Lukáš ležel v nemocnici v bílé posteli přikrytý peřinou. Rodina si pro něho přišla. Všichni pohromadě. Tak si to představoval. Přišli pro něho jen dvě osoby. "Vstávej!" Lukáš si povzdychl. "Raději bych tady zůstal," pomyslel si v duchu. Povzdechl si a vstal z postele. Pusu dokořán, zíval únavou. Místo pozdravu se na ně usmál. Nechtělo se mu mluvit. Dvě části rodiny to pochopily jako pozdrav. Oblékl si. Sundal si samozřejmě bílé tílko s modrými tečkami. Nenáviděl je. Obul si hnědé boty a následoval otce a matku. Byli venku. Nastoupili na autobus. Lukáš si mlčky sedl na sedadlo. Díval se z okna. Rozhlédl se, jestli někde není stará dáma nebo postižený s hůlkami nebo slepec se psem. Nikoho takového neviděl, tak zase otočil hlavu k okénku. Cesta trvala půl hodiny. Autobus zastavil. Ohlásil zastávku Masarykovo náměstí. Dveře se otevřely. Vystoupili a šli na ulici Dukelská 16. Vešli do domu, z chodby domu do bytu. Lukáš se zavřel ve svém pokoji. Chvilku si lehl do postele. Zhasnul světlo. Spal až do večera. Probudil se k večeři, snědl ji. Přichystal si věci do školy a šel spát.
Do školy zaspal. Vytáhl mobil z aktovky. Volal Barboře. Zničehonic uslyšel střílení. Lidé křičeli bolestí. Barbora zvedla sluchátko. Lukáš zakřičel do telefonu: "Uteč! Přijdou si pro tebe! Přijdou!" Pustil telefon. Otevřel okno, vyskočil. Co to udělali? Tolik lidí je mrtvých. Musím utéct. Utíkal. Vynořily se mu vzpomínky. Všechno viděl pořád dokola. Byly to strašné vzpomínky. Zakopl. Prudká, palčivá a bodavá bolest v hlavě mu znemožnila, aby utíkal. Voják si ho hodil přes rameno. "Budeme ho využívat. Necháme ho žít. Normálně. Vojáku, pověz všem ostatním, aby ty mrtvoly pohřbily." Dobrá, pane." "Dáme mu napít."
Došli do bunkru. Posadili ho. Vojáci dali vodu na stůl, ale Lukáš na ně křičel: "Vy si myslíte, že si to tímto vyžehlíte? To se velice mýlíte! Zabili jste moje rodiče! Odpovězte svině!" "Neví- me me me," třásl se u odpovědi voják a koktal. Byl blonďatý. "Už si to nepamatujeme." "Vy si to nepamatujete. Co skrýváte?" bouchl pěstí do stolu. Popadl pistoli, která se válela na stole. Zmáčkl spoušť. Voják v nestřeženém okamžiku po něm skočil. Pistole mu vyletěla z ruky. Vrhl se na všechny a nastala krvelačná rvačka. Krev tekla proudem.
Lukáše nakonec přivázali ke stromu. Od této chvíle se mu změnil život. Zavolali si posily. Všichni byli proti němu. Ráno ho pouštěli, v noci ho svazovali.
Jednoho rána ukradl jednomu vojákovi deníček. Začal si psát deník. Za to může Re. Zakouzlil, abych neudělal tu stejnou chybu. Vzpomínky se mu vynořily v hlavě. Vzpomínky byly z budoucnosti. Chybu jsem prý neudělal žádnou. Ale udělal a velkou. Nic s tátou, se svým vztekem! Spletl jsem se. Jím hnusy. Říkají mi, že jsem posedlej, šílenec. Změnil jsem se v chování. Nejsem šťastný! Chci je zabít! I ty pyšné, bohaté lidi. Kupují si domy. Drahé jídlo a pití. Ženy si kupují zlaté kabelky, muži podplácejí rozhodčí. Viděl jsem to z okna. Trpím víc než jindy. V noci mě svazují ke dřevěnému sloupu. Musím utéct. Dokončil psaní a zavřel deník.
Téhož večera ho přivázali ke sloupu. Zahlédl nůž. Nohou si ho přitahoval k sobě. Marně se pokoušel ho zvednout. Něco zkusil. "Tiote!" objevil se táta. Pomohl mu. Pak zařval další slova. Objevil se v domě, s tátou, mámou a rodinou.
Davidovi rodiče připluli, David vřískal radostí.
Jen Adam ne. "Nechci se vracet zpátky jako osamělá duše!" naříkal. Duch z něho vyšel do svého světa. Evě se to stalo taky. Rozdělovali se od sebe. Bílé světlo zářilo. "Začneme nový život!" prohlásili oba dva a vstoupili do bílého světla.
Tohle je konec mého příběhu.
Obrázky: bezplatná databáze PIXABAY
Pokud jste četli moji první povídku "Upír Dave a Bůh", kterou jsem napsal ve 12 letech, zúčastněte se, prosím, ankety a zaškrtněte, zda se vám příběh líbil či nikoliv. Budu vám vděčen. Mám připravený další příběh. Lukáš
Komentáře
Okomentovat