5. kapitola
Je Dave mrtev?
To je krev mého kamaráda! Lhal jsem! To s tím škrcením nebylo! Ani s tím bohem! Prožili jsme dobrá léta. Povídali jsme si. Panebože, je mrtvý! To nemůže být pravda. Teď je to jedno. Musím se odtud dostat pryč. Stále to drželo. Proč vlastně kopu do dveří, když je tu okno. Jsem to ale blbec. Toho jsem si nevšiml. Dave hodil kamenem do okna. Vylezl rozbitým oknem.
Začalo svítit slunce. Dave padl na zem.
Re mezitím ožil Barboru. Pane bože! Co to bylo? Už si vzpomínám. Měla jsem jít do jiného těla. Dave se se svou magií nevrátil. Mám strach. "Je noc?" zeptala se Barbora Rea. "Je," odpověděl Re. "Jdeme!" zakřičela Barbora. "Tak ano. Napij se. Já později," řekl Re. Barbora se napila z poháru.
Ocitla se venku. Re se tam dostal svou vlastní magií. Šli dlouhatánskou cestou. Až ke kouzelnému domu. Barbora uviděla Dava. On je mrtvý! Ne, není mrtvý. Je to portál! Tak se přeměňují v umělou postavu, když použijí kouzlo na teleportaci! Není to vlastně umělá postava. Je to napůl. On se promění, když ho rozpáráš! Tady je krev. Vidíš, není to barva! Třeba chtěli, abychom si mysleli, že je mrtvý. Ne, barva to není. Na barvu je to příliš tmavé. Je to asi krev. Ale může to být i barva. Ne, není, je to moc tmavé, je to krev! On je mrt - vý h, h, h, je mrt - vý. Je t - o h, h, h můj syn, h. h. Uklidni se, nešišlej. Klidně dýchej. Nešišlej. Klid. Stejně ho zase uvidíš. Ne! Když ho zabila stejná rasa, tak v nebi nebude. "Nikdy se nenarodí!" překřikl Rea. Re řekl Barboře: "Pojď do kouzelného kostela. Tedy prvně si vezmi památku Dava, protože to dáš do posvátné vody. Tak jdeme." Barbora nožíkem uřízla vlas, dala si ho do kapsy a šla. Šli dlouho a cesta nebrala konce. Dala vlas do posvátné vody. Rázem se z něho stal modrý blesk. Zasáhl Barboru, která zmizela jako skřítek v umělé postavě Dava. Ten blesk zasáhl zatím všechny mrtvé lidi, kteří ožili. Re to všechno viděl. Kouzlem se teleportoval zpátky do nebe.
Barbora se dívala na ten zázrak. Re říkal pravdu s tou postavou. Jenom si tím, jak to viděl, nebyl jistý. Barbora na konci cesty, po které kráčela, vytáhla nůž a začala to rozparovat. Objevil se portál, do kterého vešla. Objevila se v lese. Utíkala tím lesem a spadla do díry. Skutálela se až do liščí nory.
6. kapitola
Liščí nora
Lišky tam přišly a hrály si s Barborou tak, že s ní kutálely sem a tam. Pak jí chtěly škrábnout do obličeje. Také to chtěla udělat. Jenže matka lišek všechny napadla a bránila Barboru. Barboře strachem bušilo srdíčko.
Mezitím Dave v kouzelné kleci se díval na únosce a říkal si. To jsou vlkodlaci! Žijí, protože jsou blízko kouzelné věci! Musím se odtud dostat. Dave hrůzou vykřikl, začal plakat a zase křičet. Sakra! Odtud se nejde dostat! Ach, jo. Je to ze dřeva. Klec se po výkřicích otevřela a Dave vystoupil z klece. Jenže nevystoupil z ní. Místo toho z ní vystoupil jeho stín, který se proměnil v něho.
Zatím Adam ožil, začal být průhledný, zmizel. Jeho holka vykřikla. "Ne!" V tu chvíli se objevil snovač, který jí říkal. "Tobě se to taky stane za pět minut. Stává se to každému snovači ve dvanácti letech. Vlastně jsem měl děti tak, že jsem chodil s holkou. Pořád jsme něco podnikali, líbali se. Až jednou bylo vidět modré světlo, které vytvořily děti. Ty zmizely pak do sirotčince. Později se vrátíte jako osamělá duše. Ta zemře! Tohle jsou má poslední slova." Zmizel.
V tu dobu uplynulo pět minut. Stalo se to stejné, co Adamovi. Zmizela v těle Barbory. Jenže se nestala její duší. Nemohla ho ovládat. Adam ano, protože se mu díky kouzelné kleci objevilo stejné tělo upíra Davea. Adam v těle Davea utíkal lesem pryč. Přeskočil liščí noru. pokračování příště
Komentáře
Okomentovat