Zničehonic vodník rychle zareagoval. Použil kouzlo, aby to Barbora neviděla. Ani jak ho napadl, ani ty vzpomínky. Krvelačně se prali. Vodník na něho kouzlil. Dave umíral. Natahoval ruku k noži. Vodník pořád na něho kouzlil. Dave pořád umíral a natahoval ruku k noži. "Měl jsi pravdu. Nikoho nemám rád, jen Barboru. Teď zemřeš!" Najednou se začala Davovi točit hlava. Slunce zasvítilo ve své spanilé kráse ve skutečném světě na Adama
a na postel.
a na postel.
Ten se probudil a šel do školy. Tam ho napadl žák. Nakonec mu dal prášky na spaní. Adam si vydechl. Jenže to viděla učitelka: "Zavolám na tebe policii, protože se pořád rveš. Každý den." "Ne, to nemůžete. Nezasloužím si to. Oni si to zaslouží. Oni mě bijí před školou každý den! I ve třídě se mi posmívají. Někdy mi ujedou nervy!" "Lžeš, Adame a nech toho." Bránil se. Začali se hádat. Učitelka zavolala policii. Policie v okamžiku přijela a odvedli ho
do polepšovny.
do polepšovny.
Adam v polepšovně potkal snovače, který mu řekl, že co se děje ve snu, tak se děje v realitě. Ne úplně. Jak kdy. Někdy je tomu přesně naopak. Nebo se svět přizpůsobuje. Samozřejmě tento svět. Například když je ve snu konec světa, tak tady bude zase konec rodiny. "Chápeš to?" "Jo, asi," odpověděl Adam. "Pokus se usnout," nabádal ho snovač.
Zatím přišla domů jeho holka. Snovač se tam objevil. Řekl jí všechno, co Adamovi. Měla schopnost, že když někdo umře ve snu, tak ona usne. Tedy ne někdo. Ve snu má Barbořino tělo. Když to řekl, zmizel. Jeho holka se zeptala rodičů: "Máte peníze?" "Na co?" zareagovali na otázku. "Na školní výlet." "Ano. Kolik?" "230 000 korun." "Tolik? Ne, ne. To je blbost. Na co to máš?" "Do polepšovny." "Co? Ty chceš někoho dát pryč? Tak to ne!" "Prosím moc." "Ne a hotovo." "Vy jste hrozní." "Nech ty peníze!" "Au." "To máš za to." "Kam jede?" "Pryč od vás." Ujížděla od nich pryč, vjela na kámen a spadla. Skoro si zlomila nohu. Ale na štěstí jenom špatně šlápla. Šla potichoučku jako myška. Vzlykala po cestě. Až na něco narazila.
Zatím Adam usnul a jeho sen pokračoval. "Vypadni, Dave! Ty zmetku, vrahu, blbče! Tak dělej, vypadni a už se nikdy nevracej! Dělej!" "Ne, nevypadnu! Musel jsem ho zabít! Nešlo to. Nechtěl jsem to udělat. Ale on by mě zabil, kdybych nevystrčil ten nůž!" "To je mi jedno! Lžeš!" Žduchla ho ven zničehonic. V tom okamžiku zasvítilo slunko. Dave padl. Roboti poznali, že to není robot, ale upír, kterého přivázali a řekli: "Zítra umřeš." Dave sám začal zpívat písničku: "Cítím se tak sám. Jako roztrhaná bota v plotě, kam vlezla myš. Kočka skočila, vzala tu botu a trhala. Ve dvanáct hodin utekla pryč. Bez boty. Takhle se přesně cítím. Nebo se cítím jako chleba, který někdo jí a už je v posteli. Přitom svítí hvězdy. Drobek chleba mizí v puse. Ještě je potřeba ho polknout.
Druhý den se mu udělalo zle. Vyzvracel chleba do záchodu. Spláchl. Nepodařilo se mu to, protože záchod vytekl. Nešlo to uklidit. Po ruce nebyl ani hadr, ani nic k umývání. Prostě nic. Zase se cítil trochu sám. "Nech toho, sklapni. Už nejsi sám. Ta písnička je hovadina. Chápu ji, že vždycky jsi tam sám." Barbora se hluboce rozplakala. "Možná říkal pravdu. Ne, to pochybuji. Mám ho ráda. Nemiluji ho. Jdu za ním."
Barbora se za ním rozběhla. Nožíkem uřízla provaz, kterým byl spoután Dave. Uviděl to robot a zabil Barboru. Dave ho praštil, robot ho také zamordoval.
Holka v realitě usnula a Adam umřel. Snovač vyjekl: "Ne, ne, ne! To je hrozné! Ne! Sakra! Umřel Adam!" Snovač po těch slovech šel k holce a řekl jí. "Teď vstávej!" Polekaně s sebou trhla. Snovač pokračoval: "Dobrý, že už jsi vzhůru. Máš teď ve snu tělo Dava." "Jo, jasně." "Adam umřel," řekl ještě. "Cože?" vykřikla holka. "To je mi líto," řekl jí snovač a podal jí prášky na spaní. "Vezmi si je teď hned," přikázal snovač. Pozřela několik pilulek, usnula a sen pokračoval. pokračování příště
Komentáře
Okomentovat