Rub a líc života

LÁSKA, BOLEST, TICHO, RADOST, TOUHA

Velice pěkně napsaná kniha. Zaujal mne způsob psaní o lásce, tichu, bolesti, radosti a touze. Každý z těchto pojmů píše sám za sebe a hodnotí, jak si jej lidé představují. Dobrý nápad. Tyto výňatky stojí dle mého názoru za zamyšlení.

LÁSKA

Sedím na stromě a klátím nohama. Jsem rozpustilá. Mám ve vlasech vítr. Jsem stromem, větrem, zemí. Dívám se na svět pod sebou. Často je mi k smíchu. Chodí tu lidé, kteří se drží za ruce, ale jejich duše jsou si na hony vzdálené, vždyť příliš často chtějí jen vládnout druhému. Přesto svoji touhu po moci nazývají mnou - láskou.

Umím levitovat. Lítám do úřadů, škol, sídlišť a nákupních center. Vidím prázdné pohledy, patřící lidem, kteří tlačí před sebou plné nákupní vozíky. A v regálech jsou směšná srdíčka, pitoreskní knihy, které o mně vyprávějí. Občas mám chuť se urazit, ale protože to neumím, raději se rozesměji.

Kam se hnu, chodí se mnou pokora. Je tichá. Má hluboké oči a hodně přemýšlí. Je zvláštní, že tam kde se o mně nejvíc mluví, ona nikdy nebývá; přesto já bez ní nemohu udělat ani krok. Ztratila bych všechno svoje umění; nikdy bych se nedokázala vznášet. Mé srdce je široké a hluboce mě bolí. Nejvíc bolí, když vidím děti bité matkami za špinavé kalhoty nebo roztrhané sukýnky. Nenarodila jsem se kvůli čistému oblečení. V takových chvílích se s pokorou pevně obejmeme a hledíme si do očí.

Udivuje mě, jak se všem kolem pletu. Kolikrát v mém jménu (ve jménu lásky) bojovali, kolikrát v mém jménu zranili. Byla jsem na zemi, pošlapaná, unavená. Často jsem myslela, že tento den je můj poslední. Nepřežila bych, nebýt pokory. Pokora má zvláštní lék. Lije mi přímo do mého bolavého srdce a živých ran naději. Má kolem pasu tlumoky plné naděje, přesto lítá vzduchem jakoby nic a ještě nikdy nevylila ani kapku. A vždy, když je mi nejhůř, mě nadějí živí podobně jako matka mateřským mlékem své dítě. Nikdy mě neodstaví, dokud saji.

Často je mi smutno, líto a teskno. Distancuji se od všech podivných vlastností, které mi přisuzují. Nepatří ke mně vášeň ani smyslnost. Snad jen hudba mě umí postihnout, vyjádřit, jen kniha mne občas umí vykreslit, i v tanci bývám živá. A teskno je mi právě proto, že na můj názor se lidé neptají. Tehdy, když zavřu všechny své dveře a oči, zakryju si uši rukama a nechci jít dál, stává se zajímavá věc. Světlo do mě vstupuje shora a celou mne proniká. A já se stávám jím, jsem bez omezení, neznám čas ani tmu, jen tiše zářím. V těch okamžicích vím, že jistě budu jednou vládnout. Vyplním všechno, co bude studené a temné. Zahřeji každý kámen, rozpustím led. Neptám se na čas, protože čas je mnou - láskou. Neptám se na věk, vždyť (já láska) jsem věčná. A neprosím se o přijetí. Pouhým dechem otevřu každé vězení, dokonce i to, co má klíč hluboko, hluboko uvnitř a zámek je zrezivělý tak, že s ním nejde hnout.

Jsem pokorná a přítulná. Jsem tichá a přemýšlivá. Často bývám zraněná a nadějí přesto jsem živá. Taková jsem. A musím být. Jsem taková, jak láska bývá.

BOLEST

Já, bolest, ležím na zemi a vpíjím se do ní. Nezmizím. Odpařím se jen tehdy, když na mě zasvítí slunce. Ale hned vzápětí přijdu v jiné formě, přijdu znovu. Jsem věčná. Můj čas nekončí a sám určuje můj rytmus. Jsem potřebná, a přestože mě lidé odhánějí, jsem požehnáním pro každý jejich den. Mám oči plné slz a záda ohnutá. Puchýře na nohou a záděry pod nehty mne bolí jako svědomí toho, kdo ublížil. Rozpínám se a trvám, rozsévám sama sebe, množím se a zhmotňuji. Nepotřebuji nic než prázdno duší a srdcí, tam zakořením a mohu růst bez omezení.

Můj věk je od tří let. Do tří let nemám šanci. Lidé do tří let vědí, že nad nimi nemám moc. Tady na zemi jim mnoho pošetilců říká miminka, avšak jejich rozum předčí proroka Mohameda. Ony ví. Teprve až začnou vstřebávat úzkosti svých rodičů, strach vychovatelů, omezení prázdných míst a tíhu dokonalosti, tehdy dostávám i nad nimi neomezenou moc.

Můj přítel poznání jde se mnou. Často ho odhánějí. Nechtějí jej, ale on stále přívětivě nabízí společnost lidem, kteří mě okusí. Tisíckrát na něj berou bič. Ale on trpí rány, ví, že jeho úděl jsem já, a musí mě (bolest) snášet. Působí stále, tiše a neochvějně. Tolik vydrží, stále odmítaný. Přesto je pořád plný humoru. Velmi se mu obdivuji. Nevím, kde bere sílu, snad v malé chvíli před rozbřeskem? V tichu před bouří? V pokorných okamžicích, kdy nezbývá než plakat? Žije se mnou každý den můj čas a někdy je velmi zvetšelý. Unavený. Hledá, kde by složil hlavu, ale většinou putujeme mnoho dní a nocí bez přestání. Já, stejně jako on, nepotřebujeme nic než přijetí. Já sama jsem si na odmítání zvykla, ale on stále potřebuje navíc ještě porozumění.

Nikdy se nevzdává a pořád se směje. Přitom se málokdy podaří, že jej vítají chlebem a solí. Avšak tehdy, v těch velmi vzácných okamžicích, vjíždí do bran se všemi poctami krále a zůstává do konce lidských dnů. Tam, kde jej přijmou, zůstává rád.

Nevím, jak nazvat můj vztah k poznání. Přece jen, kazí mi obchody. Občas mi bere klientelu. Avšak rozloučit se s ním je nepřijatelné. Nemohu se od něj oddělit. Dává mi opodstatnění, rozměr, určuje mne. A je s ním tolik legrace. Vypráví příběhy, které mne zajímají. Povídá o lidech to, co mi oni sami nikdy nepřiznají. Oba víme, že dlouho, velmi dlouho, někteří celý život, nechápou nic.

Myslím ale, že pravý důvod našeho přátelství je tento. Tak velmi mě respektuje, nemám jiného jemu podobného. Jediný zná moji cenu. Nepřestane mě občerstvovat, jak umí vyprávět.

Nejlepší na jeho povídání jsou konce. Lidé, kteří jemu otevřenou dveře, poznávají, že smrt není vítězná, a stávají se věčnými.

On jediný mi vzdává čest. Má pro mne slabost. Pro bolest.

TICHO

Já, ticho, předznamenávám spásu i zkázu. Jsem-li pouze tolerováno, mohu přivodit šílenství. Jsem-li přijato a hýčkáno, jsem harmonií. Málokdo mě ocení. Za peníze nejsem k mání. Jsem vzácné. Přesto mě dnes vytěsňují odevšad. Lidé umí předstihnout zvuk, avšak mě postihnout nedokážou.

Má kamarádka samota mě miluje. Beze mne ztrácí smysl. Také přítel ovládání říká, že beze mne může sbalit svých pět švestek a vandrovat jinam. Chvilek, kdy působíme společně a najednou, je v lidském životě jak šafránu. Když se rozhostím já - ticho, můžou přijít oni, teprve, až přijdou oni, mohu být oceněno já. Máme tak málo podpory a mnoho práce! Doba je absolutně proti nám. Moderní svět živí rád a nepřetržitě našeho největšího soupeře; šílenství.

Šílenství je kruté. Vpochoduje v železném brnění tam, kde jsou prázdná místa a všudypřítomný strach ze samoty. Ach, ten strach. Tak velmi se lidé bojí. Neumějí ocenit kolik síly, útěchy a možností samota skýtá těm, kteří se přestanou bát. A jak velmi se zúročí, když pozvou do svého života ovládání. Samota, opírající se ve svém tanci o pevné rámě ovládání, může za mého přispění dokázat učiněné zázraky.

Zatím ale zvrácený svět, reklamy, podivné knihy a nezřízená touha vládnout lidem stále namlouvají, že samota je hrozivá, ovládání k smíchu a já že jsem staromódní. Tehdy šílenství nastoupí se zpupným a tvrdým výrazem. Pochoduje a jeho kroky duní po dlažbách úzkosti, tluče na bubny, píská na píšťalu nepříjemné tóny, které drásají uši a zanechávají neklid. Využívá vše, co je mu blízké: Chtivost. Hrabivost. Neukojitelnou touhu. Představy. Ihned zabere všechen prostor. A já, zavržené, odcházím prašnou cestou odříkání. Ovládání odchází první, za ním pláče samota. Pak dobíhám já; ucpávám si uši před vítězným křikem šílenství. Je smutné, že často vítězí na předlouhý čas.

Potřebujeme-li čerpat sílu pro boj, šplháme do hor. Zhluboka dýcháme, ležíme u čistých jezer, hledíme na nebe. Vyprávíme si o lidském hemžení, směšném pitvoření, pošetilých cílech a hloupých záměrech.

Dospíváme často k tomu, že skutečně důležité věci mnoho lidí nespatří. Ne že by byli slepí. Nebo nevzdělaní. Jen neumí tichu naslouchat. Někdy o nás ani nevědí. Život většiny je jako jízda na horské dráze, vozíky rachotí, často se jízdou v nepřehledných zatáčkách rozsypou na hromadu šrotu, který si lidé vláčí životem z pocitu, že by o hodně přišli, kdyby nechali staré věci na starých místech. Dokud to jede, kola se jakž takž točí, drží si hlavy, žaludky, třesou se o tu kupu harampádí, o holý život, často postrádající smysl. Křičí, aby překřičeli prázdno v sobě a kolem. Míjí v divokém trysku barevná světla, blikátka, reklamy, rámus, kdekdo chce naskočit, občas vyskočí, chvíli s nimi jede, na chvíli si na spolujezdce zvyknou, jenže pak jej shodí buď ten, co má silnější svaly, nebo naskočí jiný s větší kuráží. Nahoru, dolů, bez výdechu, odpočinku, bez pokoje a krásy. A čím víc se snaží lidé držet pohromadě, tím víc rámusu a harampádí na sebe nabalují. Směšné je, že často usilují i o to, co vlečou jiní.

Na samém konci pak pouhý zpětný pohled na hromadu odpadků za sebou může člověka zabít; vždyť neměl čas na nic jiného než to všechno vláčet, smýkat, hlídat a proč, to vlastně už neví. Strašné.

A přece. Květina, která se rozvíjí, nenadělá žádný hluk. Hory nepotřebují křičet, aby je někdo uviděl. Stačí, že jsou. Marnost naší práce nás často vyčerpává. Ptáme se: Má to vůbec smysl? Pak, abychom se lidem přiblížili a získali motivaci pro další boj, sestupujeme z hor do kostelů. Navštěvujeme koncertní síně, výstavy, divadla, hřbitovy. Místa, kde je život prostý jako zorané pole. Vnímáme chvíle, kdy lidem tečou slzy a potkávají nahou pravdu. Nakukujeme do ložnic, když tvrdí chlapi otáčejí mokré tváře ke zdi. Objevujeme pokoru, kdy matky dýchají za své děti. Tehdy lidé náhle ví, že žít je víc než cpát si břicho. Ovládat se, že e dobré. Že není prohrou být sám. A že klíčem k pokoji jsem já. Jsem jejich ticho.

RADOST

Já, radost, už se sotva držím na nohou. Smíchy mě bolí břicho, tak si na něj lehnu a zhluboka dýchám. Slyšel jsem někde, že to pomáhá; a je to pravda. Cítím pod svým tělem horkou zemi, chvění života v ní. Život je pode mnou, kolem mne, nade mnou, ve mně.

Žal zalezl pod keř. Nemá rád světlo. Říká o sobě, že je světloplachý, ale tomu se musím smát. Myslím, že ze všeho dělá drama a ještě si v tom libuje. Na všechno má námitky. Ačkoliv já jsem jásavá, z nějakých zvláštních důvodů lidé spoléhají víc na něj. Nevím, proč. Život je mnou a já jsem jím. Ještě nikdy jsem neviděla, že by třeba žížaly naslouchaly pochybám nebo chrpy, ty modré rozpustilé střapce, že by měly nahnáno třeba proto, že je obilí zacloní. Žádného tvora na zemi nenapadnou takové hlouposti. Jen člověka. Žal to ví.

Hody má mnohokrát do roka. Často se mohu přetrhnout, abych svým jasem a smíchem rozpustila obavy, ale moje snaha bývá zbytečná ve většině případů. Žal navštěvuje lidi rád. Nechodí pouze k těm, kteří jsou maličkými, špuntům, kteří ještě nedorostli věku sedmi let. Ti jsou jen moji. Žijí mnou. Rostou mnou. Nikdy nezapochybují. S nimi jsem od rána do večera, nepřetržitě, dokonce i ve spánku se jimi usmívám.

Jako jsem já jasná, tak je žal zasmušilý. Jeho tvář je výčitkou a připomínkou všech trapností a chyb, které se kdy mohly stát, staly a určitě stanou. Onehdy jsme se spolu usadili ve vysokém lese a vyprávěli si. Musím říct, že přestože jeho úsudky jsou často temné, málokdy se v lidských osudech plete. Skoro jsem už propadala beznaději, protože mé argumenty byly slabé na všechny události a popisy posledních dnů, které mi žal snesl k nohám. Málem jsem si zoufala! Naštěstí pro tyto situace mám řešení. Je nutné přizvat moji milou společnici. Se žalem bych se dlouho nesnesla, kdyby ona neměla tu svatou trpělivost být na našich cestách jako třetí.

Sotva zacinkám zvonečkem, který nosím stále sebou, je tu. Nese se hrdě a má čistý hlas. Zdálky mává. Je vznešená. Má rovná ramena a chůzi egyptské tanečnice. Její krok je lehký a kolem ní je tolik hudby! Když z žalu lidé pláčou, ona šmahem slzy stírá. Kamkoliv jdeme, upravuje mi cestu. Připravuje stan. Vaří čaj a načechrává polštáře. Jsme-li spolu, žal musí čekat venku, dovnitř se tři nevejdeme. Víra zpívá od rána do večera a já jsem s ní od rána do večera u vytržení. Víme obě, že on. Bloud žal, tiše naslouchá, a přestože to na něm není vidět, má k nám pěkný vztah. Je to podivné. Všichni tři se potřebujeme navzájem a putování by ztratilo punc, přitažlivost a smysl, kdyby kdokoliv z nás chyběl. Víme to všichni, a i když jsme o tom spolu nikdy nemluvili, je to zákon, kterým jsme od samého začátku nastavení.

Například včera: Víra mne probudila brzy a já jsem chtěla utíkat hned do světa, ačkoliv žal měl celou dobu tolik připomínek, že kdybych je respektovala jen z třetiny, musela bych samou úzkostí zalézt pod stůl a nikdy už slunce nevidět. Víra mu obratně vsunula do rukou mísu ořechů, aby přežvykoval a byl aspoň chvíli zticha, mě vystrčila ze dveří, předtím mi na hlavu narazila slamák, abych si nepřipálila tu svoji kulatou rozchechtanou makovici, jak pravila, a přestože žal mne ještě vytrvale táhnul jednou volnou rukou zpět, já už se nedala (chtěla jsem tu věc na hlavě vyzkoušet, ještě jsem slamák nikdy neměla) a utekla. Cestou jsem zjistila, že pohyb je krásný. Každý krok mi dával novou sílu a chuť zpívat. Les se rozestupoval a vítal mě, nikde nebyla žádná nebezpečná zvířata, jen přívětivá příroda plná zázraků. Vrátila jsem se až večer unavená a hladová, plná sebe. Podle temného mručení za stanem jsem zjistila, že žal se nechce smířit s porážkou, a přišlo mi hloupé, jak tu dřepěl celý den v temném koutě stanu jak nemehlo. Z těch ořechů musel mít jen bolení, když se ani nehnul.

Po večeři jsem všechno víře vyprávěla. Česala mi vlasy širokým hřebenem a naslouchala s porozuměním. Na mnoha místech jsme se rozesmály. Pokaždé tušíme, že žal našemu švitoření tajně naslouchá, a přestože moje putování chtěl zpočátku zhatit, je rád, že jsem si užila a jsem znovu doma.

Takhle to je, pokud jde o nás tři. Ale sotva se do toho zapletou lidé, nastává svízel. Někdy mám dojem, že obavy jsou jejich domovina. Vyhledávají je, jako kdyby nechtěli ve mně doufat a na víru se spolehnout. Tehdy žal obsadí náš stan a my obě zůstáváme venku vydány na milost a nemilost noci.

Přesto jsme spolu. Víme, že držet se za ruce je naší záchranou. A že kdyby bylo opravdu nejhůř a skutečně chodily nocí zlé příšery, žal by tajně otevřel stan a přizval nás, ačkoliv by se tvářil, že s námi vůbec nesouhlasí. To se s vírou pevně obejmeme, stlačíme se na matraci a děláme jakoby nic. Ráno si jde každý po svém.

Žal má mnoho prvenství. Víra drží v rukávu všechny trumfy. Ale jednu věc mám pouze já. Na nikoho nesložili ódu, na mne ano. Ludwig van Beethoven složil věcí víc než dost, však ódu na mě. Pouze na mě. Na radost.

TOUHA

Jsem darem. Rodím se prvním nádechem. Jsem proměnlivá, protékající mezi prsty, nevyčerpatelná, stvořená věčným zdrojem bez začátku a konce.

Jak se člověk potuluje žitím, často mne touhu zaplaší. Zapomíná na chvíle před usnutím, kdy objetí je víc než dobré jídlo a pití.

Není tu žádné varování. Netane se nic, když se neprojevím. Vlastně, vypadá to, že nejsem důležitá. Jen někdy, občas, mne, touhu, někteří filozofové popisují, pošetilí básníci opěvují. Asketa mne nechce znát a snílka mohu zahubit spolehlivěji než zákeřná nemoc. Přesto jsem delší než lidský život. Dobrý pozorovatel mne rozezná ve vyprahlých pohledech starců, sedících unaveně na zápraží.

I když člověk umírá, já zůstávám. S lidskou duší opouštím svět jen proto, abychom se znovu společně vrátili domů.

Lidé šednou a hrbí záda, když mne potlačí. Strach, jimi zvolený a předsudky vydatně živený, mne drží pod pevným poklopem. Pouze správně namíchaný koktejl odvahy a ztřeštěnosti má moc zvednout těžké závaží.

A já? Nepotřebuji víc než škvírku, stačí málo. Jsem tak přizpůsobivá, že se protlačím všude. Stává se to v nejkřehčích okamžicích, kdy se dějí zázraky života.

Pak rozevřu svá barevná, oslnivá křídla a stoupám. Radostí se zalyká každý, kdo nechá strach odejít. Lidé se napřimují. Mluví nesmysly a smějí se. Jejich ruce se rozehřejí. Velmi jemně svírám lidská srdce a oči zalévám slzami. Rozpouštím obruče, lámu zámky, nutím k tanci, který končí s kuropěním. Jsem pravou podstatou. Je nesmysl se mi vyhýbat, a laciné je přede mnou utíkat.

Jen u pramene stát a pít. I když urazíš cestu dlouhou. Pak se nemůžeš nabažit. A žiješ mnou. Po lásce touhou.

Zdroj:

Ludmila Hénková: Výpis z knihy Rub a líc života

Autorka na 46 krátkých povídkách vypovídá často o mezních situacích života lidí, kteří nežijí právě na výsluní. Hrdinové vyprávějí sami o sobě, hledají v sobě sílu, u druhých oporu, lásku, bezpečí. Všichni máme v životě cosi, s čím se musíme prát, vyrovnávat. Hrdiny jiných povídek přes drsné problémy představuje s humorem a sarkasmem. Příběhy, většinou zaměřené na dramatické vztahy v rodinách, provází duch křesťanských hodnot a nadějí.