Přeskočit na hlavní obsah

Osud Jacka - 5. pokračování

Následujícího dne, kdy vypukla válka proti statným trpaslíkům v práci ve starých dolech, nemrtví obklíčili tu pohřební síň. Nato hlasité hlasy mužů prozrazovaly nebezpečný plán. Proplétali se zapeklitými chodbami. Blouznění neustávalo. Neměli nejmenší šanci. Neztracení muž a cizinka sestoupili po kamenitých schodech na pustou holou krajinu pohlcenou horkem. Tou se plahočili. Zamířili si to na hlavní nádraží. Hlavní nádraží zaplňovali špinaví bezdomovci. Povalovali se na lavičkách. Krmili se zbytky zkažených jídel, pili tvrdý alkohol, obtěžovali civilizované turisty porno časopisy. Zuřivě se mlátili. Naštěstí se zde nezdržovali, chytli si rychlík. Odvezl je do zapomenuté země.


Dále pokračovali do chrámu, v němž položili ubohé děťátko. Chtěli jej obětovat bohům, aby svět spravili. Jack tyhle dva následoval. Vzal ho a oni uhodili Jackem o zem. Pevně dítě svíral, přeživší jej hodlali ubodat nožem. Mohl sice vyzkoušet vzít nejbližší nůž a zabít tyhle věřící, ale vraždit, kvůli polomrtvému dítěti na pokraji smrti byla naprostá pitomost, umíralo. Vzdal se. Už dávno postrádalo smysl vůbec existovat.


Zprva si vybavoval zrádkyni, pak polo lidskou bytost. Propadl přívalu deprese. Žádný domov, bezpečí, žádné holky, žádná báječnost, ocitnutí na hrozném místě. Především uvažoval, zda uvalit na Lenku zločiny nebyla obrovská chyba.



2. kapitola: Současnost

V současnosti nástroj nasazený na Jackovi z něj seskočil a vybuchl malým výbuchem, pak Jack upadl do bezvědomí. Potom vstal ze země nasprejované šatlavy nechutnými obrazci. Poblíž nich se nacházel zlatý oltář. Blízko něho známí násilníci drželi přítelkyni, ta promluvila: Usmrtila jsem tvé příbuzné, poslala jsem zabijáky, zapálila obydlí občanů té středověké vesničky, svedla na tebe tenhle čin."

Jack poznal, kdo to skutečně je.

"Lenko?"

"Ano," potvrdila Lenka."

"Vysvětli mi to, prosím."

"Jen tak," odpověděla, "jednoduše."

"Odejdi prosím," požádal dost hrubě Jack. Oč žádal, splnila naštěstí bez jakýchkoliv námitek. Ihned poté zaslechl čísi rozsáhlý rozhovor. "Martine, stačí přeci získat artefakt ovlivňující čas. Jestliže se nám tohle podaří, budeme moci vrátit několik set let století. Náš experiment určitě zavraždí naše nepřátele. Ten opravdový Jack pravděpodobně zahynul. Potřebujeme…." pokračování příště




Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

KRESLENÍ

Učím se malovat podle čísel. Ani nevím, jaký je rozdíl mezi malováním a kreslením. Prý malováním se podporuje estetika. Mám dojem, že se ale člověk zaměří více na detail. A to pomíjím takové ty slavné malíře, kteří i barvou něco vyjadřovali. Já osobně mám ráda reálné kresby a secesní umění. Nelíbí se mi abstraktní umění. Možná je to tím, že nemám dostatečnou fantazii. Na školení o kreslení nám lektorka řekla, že děti se touto formou již vyjadřují od útlého věku, kdy začínají mluvit. Mezi 1,5 – 2 lety. Máme je nechat čmárat, jak chtějí. Žádné omezování, nucení k nějakému konkrétnímu vyjádření, tlačení na správný posez nebo držení tužky, pastelky, voskovky. Nevím, že by mi čmárání působilo nějakou radost. Když jsem počmárala nábytek, dostala jsem vyhubováno. Teď mi ale napadá velkoplošné čmárání – graffiti. Některá jsou opravdu nádherné kousky. Mně se v raném věku líbily omalovánky a myslím, že tak to má většina dětí, hlavně holčiček. Ve školním věku pak u mne nastoupily...

VĚŠTKYNĚ

Jak si teď povídám každý den s umělou inteligencí, abych se zdokonalila v italském jazyku, vzpomněla jsem si na zážitek, který jsem prožila před mnoha lety. Jdu do města. Přistoupí ke mně stará žena s dotazem. „Nevíte, kde je zde nejbližší nemocnice?“ „Jeďte tramvají číslo 6 tři zastávky, pak vystupte. Po asi 100 metrech odbočte doleva a před sebou uvidíte po chvíli sochu. Hned za ní je nemocnice,“ říkám ochotně. „Paní, vy jste taková hodná. Můžete mi podat ruku?“ Peníze nechce, nic zlého netuše, podávám jí ruku. „Á, vidím, že budete mít dlouhý a šťastný život. Vidíte tu čáru života?“ Nevěřím jí ani slovo. Z toho už jsem vyrostla. „Nemáte 100,- Kč?“ „Nemám, jen 200,- Kč.“ „To nevadí. Udělám pokus.“ Ač nerada, vytáhnu 200,- Kč. Paní si je strčí do kapsy, jde ke mně ještě blíž a vytrhne mi pramínek vlasů. Zabalí do novin, zapálí a po chvíli sfoukne. „Vlasy jsou pořád stejně pevné a dlouhé. Budete se těšit dobrému zdraví. Děti vám budou působit jenom radost. Manžel vás zbožňuje. Máte drob...

Hrdlička

Byli manželé. Manžel našel na ulici zbědovalé ptáče, hrdličku. Nebyla úplně jako holubi, tak ji vyhodili z hnízda. Ležela, ještě neuměla létat, srdéčko ji poplašeně tlouklo. Manžel přišel domů. V náručí malé stvoření: „Já ji naučím létat!“ jásal ve dveřích. „Jak to uděláš? Ty jsi se zbláznil. To nemyslíš vážně,“ odvětila manželka, v očích otázku. „Zůstane tu pták s námi, nebo ho manžel uloží někde do křoví, aby nepřišel k úrazu?“ „Napřed ji musíme nakrmit, aby se postavila na nožičky.“ Krmení vzal doslovně, když nechtěla z lahve, použil metodu z úst do úst. „Tebe už nikdy nebudu líbat! Víš kolik má bacilů a co za nemoci všechno přenáší?“ osopila se na něho manželka.   „Vždyť je to ještě miminko. Podívej, jaké má nádherné peří!“ rozplýval se manžel. Hrdlička po několika dnech dospěla do stavu, že byla schopna učit se létání. „Tady po bytě tedy ne. Jestli jí to chceš názorně předvést, otevři okno ve druhém poschodí, roztáhni křídla, tedy ruce a ...